Reportáž ze světové permakulturní konference 2017, Eva Hauserová

 Dvanáctá IPC – International Permaculture Conference - se konala 25. - 26. 11. v indickém Hyderabadu. Nesla se ve znamení ekofeminismu a komunit.  

Co se týče národností a ras, byla to akce opravdu pestrá, hrstka nás Evropanů byla opravdu okrajová a dominovali Indové, Australané a Číňané. Celá akce včetně doprovodných programů, občerstvení nebo ubytování představovala poutavý vhled do indické kultury a indického světa.

Konference se konala se v areálu zemědělské univerzity (Agricultural University), který leží mimo centrum Hyderabadu, asi jako VŠZ v Suchdole. Areál je velice rozlehlý a ambiciózní, ale mezi jednotlivými budovami zejí velká prostranství (porostlá roztroušenými lesíky a křovinami), takže nás z několika hostelů na vlastní konferenci svážely po ránu autobusy a večer nás tam zase vracely.

S moderním areálem kontrastují obchůdky krčící se u hlavní silnice, kam jsem si jednou zašla pěšky koupit snídani. Tady se vám naskytne scenérie pro Indii typická: klopýtáte tu přes rozvrtané chodníky a různé jámy a kličkujete mezi motorkami, většina krámků má zatažené zaprášené rolety, a v těch otevřených někde nabízejí třeba pouze koš vajec, jinde plastové lahve s něčím kalným (nafta?), vedle dřepí skupinka mužů nad rozvrtanou motorkou, z nějaké temné kukaně vyhlíží na ulici krejčík nebo švadlena u starožitného šicího stroje… a tak to jde pořád dál, až si u jednoho stánku přece jen koupíte banány a u druhého jakousi kynutou buchtu se sušeným ovocem, nebo takové hodně sladké krychličky připomínající marcipán, ale rozsýpavé, složené hlavně ze sušeného mléka. (Místní indické snídaně, které nám podávali, se totiž skládají z placek a pálivých omáček se zeleninou, což pokládám za výborný oběd nebo večeři, ale po ránu je to na mě jaksi moc silné. Proto ty nákupy na vlastní pěst...)

Různí národové a jejich zástupci

Účast na konferenci odhaduji na 400 – 500 lidí, a jak bylo hlásáno, přijeli zástupci 63 zemí. Kromě „většinových“ Indů, Australanů a Číňanů dorazilo pár Američanů, z Evropy skupinky Britů, Francouzů a Italů. Sem tam se vyskytl někdo třeba z Koreje, Holandska, Srí Lanky, Ukrajiny (předseda ukrajinské národní permakulturní organizace Pavlo Ardanov) a podobně. Z ČR jsem tu nebyla jediná, k naší národnosti se hlásil ještě mně dosud neznámý mladý muž jménem Daniel Holík. Když jsem ho vypátrala a oslovila, ukázalo se, že pobýval pět let na Novém Zélandu a teď se chystá ještě na Srí Lanku a do podobných zemí, takže není divu, že není s děním u nás moc v kontaktu. Brzy jsem se blíž seznámila s Australanem Benem a Britkou Elizabeth, kteří se oba zajímají o permakulturní výzkum a učení permakultury na univerzitách, a tak jsem je nakontaktovala na Pavla Ardanova a na náš společný visegradský projekt – plánujeme totiž mezinárodní setkání na téma prosazování permakultury na univerzitách.

Místo konání

Přednášky a workshopy probíhaly v budově Auditoria, v níž je umístěný jeden velký sál a tři menší. Vedle ní vyrostla jídelní hala, vytvořená z dřevěné konstrukce a plátna, kde se při jídle sedělo na zemi na zeleném koberci. Jídlo bylo vesměs domorodé, tedy placky, rýže, různé pálivé omáčky se zeleninou, vejce natvrdo a banány. Kromě vody se pil z malých kalíšků oslazený čaj nebo káva s mlékem. (První den jsme k snídani taky dostali guavu – tvrdou zelenou kouli s nahořklou slupkou a se zrníčky uvnitř, a musela jsem se vyptat, co to je a jak se to jí.)

Vedle jídelní haly byla postavena podobná hala se stánky místních farmářů, kteří tady prodávali své produkty za férové (to znamená téměř evropské) ceny. Dostala se tu zelenina, semínka, různé konzervované potraviny, koření, šperky, látky, ale také knížky. Koupila jsem si knihu o stavu životního prostředí v Indii, podomácku tkaný bavlněný šál s krásným béžovomodrým vzorem a pár sladkostí z oříšků a medu. (Přitom mi prodejci své zboží nejenže nevnucovali, ale někdy byl docela problém se doptat na cenu, materiál a podobně a domoci se koupě. Obrovský kontrast proti obchodníkům z turistických oblastí, které jsem měla možnost poznat během své indické dovolené!) A ještě tu pro dobu konference vyrostly dvě stavbičky – jedna hostila souběžný dětský program a druhá ukázky různých technologií (zemní a vodní chladnička z hliněných nádob, uchovávání semínek v nádobách uzavřených kravským hnojem, raketová kamna, místní léčivé byliny a podobně).

Vstupní hala i pódium byly krásně vydekorované místním košíkářským uměním, keramickými nádobami a semínky nasypanými ozdobně do kruhu na zem a do nádob.

Úplný začátek akce zajistila místní břeskná hudba (kombinace ječivých píšťal a činelů), která nás vedla v průvodu k farmářským stánkům a zpátky. Chvíli mi to přišlo pěkné, člověka to aspoň probudilo, ale po deseti minutách jsem začala toužebně očekávat konec (trochu to trhalo uši) a po půlhodině jsem se snažila uniknout, ale nebylo kam. Hudba stále sílila, skončila po pětačtyřiceti minutách a já jsem měla nervy nadranc, zrychlený pulz, brněla mě hlava a musela jsem si vzít ibalgin a zhluboka dýchat. (Ovšem stále jsem si připomínala, že právě na tento den připadají mé třiašedesáté narozeniny, takže nemohu své stařecké rozmary pokládat za všeobecně převažující názor. To se týkalo taky sezení na zemi při jídle – každý nemá artrózu v kolenou...)

Začátek programu

V některých chvílích běžely čtyři programy současně, ale často jsme se shromáždili na programu jediném, a to ve velkém sále. To byl případ zahajovacího a závěrečného ceremoniálu, které byly oba na můj vkus příšerně dlouhé (kolem dvou hodin) a rozvleklé (mluvilo se, aniž by se něco řeklo, nebo se ani nemluvilo a lidé nekonečně dlouho jeden po druhém přicházeli na pódium… a pořád se někomu tleskalo), ale jiný kraj - jiný mrav, Indové jsou zřejmě hodně obřadní.

Úvodní zdravici přednesli manželé Padma (ona) a Narsanna (on) Koppulovi – největší indičtí propagátoři permakultury, zakladatelé první indické permakulturní farmy Aranya Farm, a zřejmě také hlavní tahouni a guru této konference i navazující pětidenní konvergence.

Další zdravici pronesl David Holmgren, ale jen on-line, neb dbá na svoji uhlíkovou stopu a také chystá novou knihu, která je na spadnutí (RetroSuburbia: the downshifter's guide to a resilient future, volně přeloženo Jak přizpůsobit svůj život v domku na předměstí budoucím požadavkům na větší resilienci). Zdůraznil, že permakultura se hodí pro všechny kultury a všude je třeba rozvíjet místní komunity jako protiváhu a alternativu korporacím a globalizaci.

Následovalo vítání přítomných hvězd: největší z nich byla známá indická ekofeministka a aktivistka Vandana Shiva, dále dorazila americká ekofeministka a spirituální autorka Starhawk, australské permakulturistky Rosemary Morrow a Robyn Francis, Margaret Holzer z Rakouska (která se hodně podílela na organizaci konference) a řada místních indických profesorů. Velmi dlouho trvalo, než hvězdy na jevišti rozsvítily příslušný počet plamínků (a nic víc se přitom nedělo).

Jedním z hlavních témat konference byla vůdčí úloha žen v transformaci společnosti. Další témata: voda a hospodaření s ní, permakultura a společenská odpovědnost, grassroot movement neboli dělání věcí „zezdola“, permakultura a řešení klimatických změn, a konečně navazování na tradice a čerpání z tradičních kultur.

Rozporuplná Vandana Shiva

Má očekávání od této hvězdy první velikosti byla dána tím, že jsem ji už jednou zažila „naživo“ - bylo to v roce 2000 v Praze na zasedání WTO, kdy se v ulicích demonstrovalo, mnohdy dost bojovně, a souběžně s jednáním WTO probíhal aktivistický program. Tady právě Vandana mluvila a velmi mě tehdy zklamala. Po sedmnácti letech jsem se ji snažila vnímat s otevřenou myslí a srdcem, ale myslím, že jsem přesně pochopila, co mi na jejím projevu i obsahu toho, co říká, stále tak vadí. Má hodně společného s takovým Geoffem Lawtonem: působí na emoce, strhuje lidi, ale za tu cenu, že deformuje a posouvá pravdu (až bych řekla, že ji pošlapává). Je demagogická, její vidění světa je velice černobílé a osobně si myslím, že to je nebezpečné, protože se tím vyhrocují konflikty a znemožňuje dorozumění a domluva.

Přitom má ve své agendě Vandana v podstatě pravdu. Ano, globalizace – ve smyslu růstu moci korporací a financí – JE špatná, nadvláda peněz a zisku JE špatná, a je docela možné, že takto utvářená společnost JE výsledkem mužské dominance – ale není přece oprávněné říkat „mužský princip je zlo, zatímco ženy jsou pečující, spojující, sdílející…, chemie je zlo, GMO jsou vymyšleny pouze ze ziskuchtivosti“ - protože tyhle věci prostě nejsou pravda. GMO byly vymyšleny z dobré vůle a s dobrým úmyslem poskytnout lidem víc a kvalitnější potravy, léků a dalších věcí. Někdo tu práci, která do nich byla vložená, logicky musí zaplatit. Proto není na jejich patentování nic divného. Když je lidé nechtějí, ať je tedy nepoužívají a celá věc odumře na úbytě.

Lidé jako Vandana Shiva svým militantním křikem proti sobě a proti ostatním ekologům poštvou spoustu docela rozumných lidiček, kteří se neprovinili ničím horším, než že důvěřují technologiím a jejich moci prospívat lidstvu. - Abych tedy Vandanu citovala přesně a nepodsouvala jí něco, co neřekla, cituji:

„Greed + violence = patriarchy (chamtivost či ziskuchtivost a násilí = patriarchát) – kdežto ženy jsou nositelkami přesně opačných věcí, pečování a sdílení.

Jediným důvodem pro vymýšlení a šíření GMO je ziskuchtivost, ale (pohoršený křik) – život není stroj!

‚Poison kartel' - neboli jedy šířící spolek – Monsanto a další firmy - působí, že farmáři upadají do dluhů a páchají sebevraždy (například kvůli suchu a neúrodě bavlny).

Fixovat dusík příroda dovede i bez GMO.“

Co mi na tom vadí:

Úplně pomíjí, že mužský a ženský princip se přece doplňují, jsou přítomny v každém člověku a nedá se říct, že by jeden byl špatný a druhý dobrý.

Vůbec se nezmiňuje o tom, že farmáři mají volbu prostě GMO nepěstovat, že jejich motivem jsou právě vyšší zisky, když se zadaří a urodí se. Pokud firmy informují farmáře špatně, je problém přesně v té špatné informovanosti a tu by měli farmáři i aktivisté řešit. Firmy chtějí za svá GM osiva přirozeně peníze, a ano, finanční potíže farmářů při neúrodě by se měly řešit, ale je přece spousta možností, jak na to (pojištění, státní intervence, vzájemně podpůrné spolky, diverzita pěstování plodin...)

Dále Vandana pomíjí, že lidstvo šlechtilo hospodářské organismy odjakživa, že například některé odrůdy ječmene byly získány bombardováním DNA radiací, což je vlastně horší než GMO. GMO v některých případech naopak šetří pesticidy, hnojiva i vodu oproti běžným konvenčním plodinám (tím se jich nezastávám, ale je to pravda, pokud srovnáváme GMO s konvenčními plodinami a ne s bio produkcí, která je filozoficky i ekonomicky někde jinde).

A jistěže GM postupy využívají to, co příroda už vynalezla – jako fixaci dusíku – jen to nově a výhodně kombinují.

Protože jsem původně vystudovala genové inženýrství, vidím, jak jsou tvrzení Vandany Shivy pokroucená a demagogická. Pokud chceme GMO odmítnout, takovéto pomýlené bláboly naší věci spíše ublíží, protože se projevujeme s odpuštěním velmi hloupě – raději bychom se měli ohánět věcnými, korektními a rozumnými argumenty.

Tak.

Když o tom píšu, zase jsem se rozčílila!

Vandana sklidila „standing ovations“, potlesk vestoje, jelikož hrála na emoce a všechno v závěru vygradovala do nějakého úderného provolání typu, že 'ať žije život a ne smrt'. Tleskala jsem vlažně a nevstala jsem.

Další problém s Vandanou mám v tom, že vlastně nevím, k čemu vyzývá. Kdyby řekla, že máme bojkotovat a nekupovat produkty nadnárodních korporací, plus zakládat komunity fungující podle jiných, zdravějších modelů, je to v pořádku. Jenomže ono to spíš vyznívá, že volá po nějaké rudé revoluci typu, aby se všichni lidi vyhnali pracovat rukama na pole, aby se svrhly existující vlády, zničily chemické továrny a nastolila nějaká diktatura ekofeministického rolnictva či co. Tohle ovšem explicitně neříká taky…

Další vystoupení: migranti, nuda a permakultura v Číně

Po Vandaně mluvila přední australská permakulturní lektorka Robyn Francis, což je osoba dosti střízlivá a zřejmě spíš racionální, a její řeč zdaleka v publiku tolik nerezonovala. Jmenovala různé ženy z ekologického hnutí a permakultury a vyprávěla jejich příběhy. Všichni přítomní se v podstatě shodli, že úloha žen je hlavně v budování komunit a v sociální permakultuře.

Další programový blok byla panelová diskuse, kterou vedla Rosemary Morrow a která se týkala permakultury a migrace. On-line mluvili dva lidé z Afghanistánu, v reálu vystoupila žena z Libanonu (stará se o syrské utečence), z Filipín (kde se řeší místní vzpoury a nepokoje) a Francesca z Itálie, která pracuje s uprchlíky hlavně ze Senegalu (v Turíně jsou jich tisíce). V podstatě ve všech případech se daří, aby si migranti pěstovali v táborech aspoň nějaké vlastní jídlo a zakládali komunitní zahrady a další společné projekty.

Pak jsem si musela vždycky něco vybrat ze souběžných přednášek. Zlákalo mě vystoupení indického profesora Mekaly Lakhsmana na téma starých zemědělských systémů a integrace zvířat (jak to v Indii odjakživa bylo s tím soužitím s kravami?), ale zažila jsem hrozné zklamání – byl to příklad po všech stránkách špatné přednášky, oddrmolené a banální, takže lidé se v závěru až smáli, když profesor drnčel stále rychleji obecně známá fakta z historie světového zemědělství a jednotlivé slajdy se měnily tak rychle, že člověk nestačil přečíst ani dvě slova.

Pak jsem byla zvědavá na čínský příspěvek, což byla z čínštiny tlumočená prezentace podsaditého mužíka jménem Qinhua Yuan na téma „Oživení zemědělské půdy v moderních čínských městech podle principů permakultury“. Vše navazuje na vládní program obnovy ekologie a krajiny a nese se v typickém duchu vytyčování hesel, například „Nejde o to, co máme a co nemáme, ale co je dobré a co je špatné“, „Osvoj si dovednosti potřebné k pěstování“, „Poznávej přírodu a chraň ji“ a tak dále. Konkrétně učí obyvatele měst osazovat balkony, pěstovat si houby, nebo třeba hnojit záhonky z obrácených plastových lahví s odříznutým dnem, kam se dává kuchyňský odpad prokládaný hnědým cukrem, který brání zápachu (není mi jasné proč, snad cukr podporuje kvašení). Podobně využívají k mikrokompostování, tentokrát s pomocí žížal, psí hovínka. Trochu legrační byly snímky využití recyklace ke „zkrášlování“ - staré jízdní kolo jako dekorace zahrádky, obarvené pneumatiky jako lem pískoviště, kameny jako prvky v pouštní (my bychom řekli japonské) zahrádce.

Nedělní programy: jde se uživit permakulturou?

Program započal písní domorodých žen, rytmickou, snad pracovní, přednesenou charakteristickými vysokými ječivými hlasy.

Pak přednesl zdravici vnuk Billa Mollisona Stuart a oba Koppulovi představili svůj projekt, permakulturní farmu Aranya (to je sanskrtský výraz pro les). Jedná se o první permakulturní farmu v Indii a mají už 30 let praxe. Pracují se suchou krajinou, takže je hodně důležitý management vody. Velkou roli hraje místní komunita, sdílení a vzájemné učení – a zajímavost je, že listovou zeleninu nemusí pěstovat vůbec, protože vystačí s tím, co vyplejí (jedná se o desítky druhů rostlin, většina místních planých rostlin je jedlých a velmi dobrých).

Pak jsem šla na prezentaci Francoise Légera z Francie, který se zabývá výzkumem mikro ekofarem, hospodařících v podstatě permakulturně, i když samy sebe takto neoznačují. Ty nejmenší (zeleninové – do 2500 m²) nemají žádnou mechanizaci, větší jen jednoduchou. Ve Francii jich je v současnosti asi 90 a výzkum dopadl tak, že se tímto způsobem uživit v zásadě lze. Výdělku odpovídajícího minimální francouzské mzdě může pracovník dosáhnout na 6 hektarech.

Je tu ovšem několik důležitých faktorů, které celou věc usnadňují nebo umožňují:

- spolupráce s městy (farmy leží v jejich blízkosti)

- důležitá je marketingová strategie a komunita kolem farmy (některé jsou propojeny s KPZ, ale tento systém je volnější, tj. odběratelé netrvají na přesně definovaných podílech, termínech apod.) včetně bezpeněžní výměny (sazeničky, semínka, práce, WWOOF...)

- část produkce je „high value“ (má vysokou hodnotu, dohaduji se, že asi léčivky a koření, možná sazeničky pro obyvatele měst, gurmánské salátky, rostliny do kořenovek a podobně)

Nejčastější jsou farmy s jednoduchou mechanizací do velikosti 13 hektarů, které pěstují třeba tykve. Skoro všechny farmy mají skleníky, zpravidla z recyklovaných materiálů, které lze pořídit prakticky zdarma.

Letem světem dalšími tématy

Cadi Pink z Británie představila strategii kosmetické firmy Lush, kterou jsem neznala, ale opravdu v praxi uplatňují praktiky, které jsou víc než bio a víc než netestování na zvířatech – aktivně bojují proti všemu, co jim připadá neetické, snaží se aplikovat permakulturu, férově spolupracovat s místními lidmi ze zemí globálního jihu. (Zjistila jsem, že Lush má obchody i u nás, viz cz.lush.com.)

Americká autorka Marcia Amidon Lusted představila severoamerické ženy, na které oficiální historie zapomíná a které hrály velkou roli ve vývoji zemědělství: je to třeba Eliza Lucas Pincey, která působila v 18. stol., myslím, že to byla plantážnice, nebo Lizzie Johnson Williams, učitelka přírodních věd z 19. století.

Australanka Robin Clayfeld vedla panel o ženách a sociální permakultuře, kterého se účastnilo několik indických domorodých žen (zdůrazňovaly, jak se o všechno starají ony – o děti, slepice, vaření, celou domácnost, aby všechno fungovalo...), dále Robyn Francis, Starhawk a Vandana Shiva. Co se vlastně řeklo – no, asi tolik, že doménou žen jsou sociální vztahy, kdežto technické vychytávky až tak moc ne.

Předseda britské permakulturní asociace Andy Goldring představil vizi spolupráce v rámci permakulturního hnutí, vzájemné podpory v různých projektech, která připomíná sociaokratické metody a postupně se vytváří pod názvem „CoLab“, viz třeba www.permaculture.org.uk/articles/colab-origins-story.

A na jaké programy jsem nestihla zajít? Sepíšu je sem přehledně:

Ajurvéda a pěstování

Sociální permakulturní práce v Melbourne

Permakultura v Karibiku, v Himalájích, v Keni, v Bangladéši, ve městech Jihoafrické republiky

Práce s dětmi v Zimbabwe

Un-schooling

Permakultura, aktivismus a klimatické změny (se Starhawk – to už jsem slyšela před rokem na EUPC v Itálii)

Permakulturní ženy v Zambii

Voda je život

Permakultura a mír

Katastrofa ve Fukušimě, radiace půdy a jak to permakultura může zvládat

Situace v Indii

V řadě přednášek a vystoupení zaznělo, že biofarmaření je na tom v Indii velmi dobře, mají tu 600 000 certifikovaných drobných biofarmářů a ministři zemědělství jednotlivých indických států jsou proti chemizovanému, průmyslovému zemědělství (což by podle indického mluvčího například německý ministr zemědělství nikdy neřekl).

Velmi hezkou populární přednášku, vhodnou pro lidi „zvenčí“, měl lektor Sultan Ismail, včetně velmi živé a vtipné prezentace. Téma bylo půda, ale záběr byl mnohem širší. (Hezké nápady: současná Agriculture je spíše Uglyculture, co potřebujeme, je Global WOrming...) Zajímavost: květy afrikánů se používají k výzdobě chrámů proto, že působí repelentně na hmyz, to mě nenapadlo. Další zajímavost – kozy na pozemku sežerou všechno kromě „pest repellents“, rostlin odpuzujících škůdce, které pak můžete tímto způsobem využít.

V rámci přednášky došlo na uhlíkovou stopu krav, které doslova prdí metan a mají tedy na globální klimatické změny značný vliv. Sultan Ismail rozhořčeně odsoudil bohaté západní státy, které způsobily klimatické změny a teď by z toho chtěly obviňovat krávy, které žily v Indii vždycky a jsou součástí místního ekosystému. Tahle nota výčitek vůči západním bohatým státům, zejména Americe, které nejsou ochotny chudým státům pomáhat, ale chtějí je zatěžovat různými mezinárodními závazky a omezeními, zaznívala v indické agendě častěji a zní to celkem oprávněně a pochopitelně.

To mi připomíná, že během této konfernece se (na rozdíl od IPC předloni v Londýně) růst globální populace neprobíral a jen bylo zmíněno, že problémem není populace, ale příliš vysoký konzum, ale osobně si myslím, že problém je obojí. - Ale našla jsem si, že porodnost v Indii je teď 2,2 na ženu, což je počet přesně potřebný pro stabilizaci populace, a to mě uklidnilo.

Před konferencí jsem na vlastní pěst cestovala čtyři týdny po jižní Indii a zažila jsem ji tedy z perspektivy turistky. Zaráželo mě, že tady prakticky všude všichni neustále pálí suché listí a další odpady, a také vypalují uschlou trávu, takže ať jste kdekoli, skoro pořád cítíte pach spáleniny a vidíte někde nějaký kouř (tyto ohníčky nejsou využívány třeba k vaření, hoří jen tak, obvykle někde vedle cesty). Vím, že vypalování porostů může mít i nějaký ekologický smysl, a možná existují důvody, proč Indové organický odpad nekompostují (aspoň viditelně ne), ale bylo s podivem, že třeba o tomhle se na konferenci vůbec nemluvilo. Stejně tak se nezdá, že by Indové využívali tamní pražící slunce pro solární technologie a vyráběli z něj elektřinu nebo ho využívali k vaření, ale to může být otázka peněz. Musí řešit hodně závažných problémů najednou, v knížce o stavu prostředí v Indii jsem pochytila, že vesnice nejsou dost často elektrifikované vůbec a spousta lidí nemá přístup k nezávadné pitné vodě, nebo nezávadné záchody.

Večerní programy

V sobotu i v neděli večerbyla pokaždé zařazena do programu nějaká kultura – ukázky bojového umění (velký úspěch měly hlavně dívky bojovnice), zpěv (dost úmorný mi přišel jakýsi stařík, který velmi dlouho, snad tři čtvrti hodiny, deklamoval, mával a bušil holí a jen občas něco zpíval ve svém jazyce, kde šlo rozlišit pouze opakující se slovo „agriculture“, načež nám komentátor ještě dlouze vysvětloval, že se jednalo o lamentaci nad vztahy pěstitelů a konzumentů v současném zemědělství, což bylo tak jediné, co jsem z toho všeho sama pochopila), pak přišly na řadu krásné klasické tance v nádherných kostýmech. Problém byl v tom, že nám nikdo neřekl, že současně probíhá v jídelním prostoru večeře, takže jsem byla příšerně hladová a netušila jsem, že mám prostě nezdvořile odejít z představení na jídlo.

Zakončení konference

Jak už jsem psala, závěrečný rituál byl velmi nudný a zdlouhavý, ale aspoň jste si uvědomili, kolik dobrovolníků se na organizaci téhle akce podílelo a jaká s tím byla práce – takže není divu, že tu a tam zůstalo něco nedotaženo. V rámci tohoto ceremoniálu jsme povstali a složili „pledge“ (slib), že budeme bojovat proti průmyslovému zemědělství a korporacím, a bylo předáno obrazné žezlo (ve skutečnosti tři zvonečky) Argentině, kde se bude konat další IPC, ale až za tři roky, 2020.

Na konferenci ještě navazovala pětidenní konvergence, která se konala přímo na nově vznikající farmě sto kilometrů od Hyderabádu, byla určená nikoli večejnosti, ale „zasvěceným“ permakulturníkům a byla určitě po mnoha stránkách mnohem zajímavější. Na tu jsem ale už nejela, moje důvody byly finanční, časové a přiznávám, že svoji roli hrála i moje závislost na vymoženostech civilizace. A tak jsem vyrazila ještě na krátkou prohlídku Hyderabadu a pak na letadlo mířící domů do Evropy...

 

Co je permakultura

Permakultura je…

  • Zdravý selský rozum a cit aplikovaný v praxi
  • Systém designu založený na ekologických principech
  • Umění vytvářet navzájem prospěšné vztahy
  • Vytváření trvale udržitelných systémů na základě spolupráce s přírodou.

Permakultura je založena na pozorování a využívání přírodních koloběhů, vazeb a vztahů k designování všeho, co potřebujeme k životu: účinné a zdravé produkce potravin, bydlení, systémů poskytujících energii i samotných lidských komunit. Cílem je vyšší kvalita života, který by byl provázaný s prostředím a šetrný vůči přírodě. Permakultura využívá starobylé tradiční postupy, stejně jako moderní technologie a poznatky současné vědy. Více

Licence

Obsah tohoto webu podléhá Creative commons licenci ve variantě by-nc-nd v4.0.

To znamená, že budeme rádi, pokud budete obsah šířit dál. Nesmíte jej však použít ke komerčním účelům, nesmíte do něj zasahovat a musíte vždy uvést jako autora organizaci Permakultura (CS) a připojit poučení o by-nc-nd v4.0 licenci.

Více o licencích Creative commons najdete na českém webu Creative commons Česká republika.

Permakultura (CS), z. s.

Náš spolek má dlouhou tradici (založen 1996) a je součástí širokého mezinárodního permakulturního hnutí. Pořádáme mezinárodně uznávané kurzy permakulturního designu (PDC – Permaculture Design Certificate) a další specializované kurzy, viz akademiepermakultury.cz. Naším hlavním cílem je sdílení zkušeností a šíření informací o permakultuře ve středoevropských podmínkách. Více

Kontakty

Podpořili nás