Ve dnech 25. – 29. července 2014 se konala EUPC, Evropská permakulturní konvergence, v Ecocampingu na břehu jezera Batak v bulharském pohoří Rodopy. Pro představu: nejbližší velké město je Plovdiv a autem jsme tam ze Sofie s organizátorem Todorem jeli asi dvě hodiny.
Kempink má nádhernou polohu na svahu přímo nad velkým jezerem (to prý bylo uměle vytvořeno za socialismu). Na koupání bylo trochu chladno, počasí je letos v Bulharsku netypické a léto hodně deštivé, ale už samotná vyhlídka na jezero obklopené horami člověku úplně stačila k fascinaci a k neustálému kochání. Kolem jezera je liduprázdno, nehemží se to tady komerčními aktivitami pro turisty, jste přímo uprostřed přírody.
ÚTRAPY ŽENY ZHÝČKANÉ CIVILIZACÍ
Naprostá většina aktivit konvergence se konala pod širým nebem, schovat se před sluníčkem nebo deštěm bylo možné do několika týpí a pod plachty, k sezení a úpravě blátivých míst jsme využívali balíky slámy. Co se týče ubytování, vybavila jsem se spacákem, karimatkou a za mírný poplatek jsem si rezervovala jedno místo v týpí pro čtyři osoby. To jsem netušila, co takové týpí obnáší! Plocha podlahy by podle mě stačila tak dvěma lidem, a ne čtyřem; uprostřed bylo malé funkční ohniště, jehož kouř měl impregnovat textilní materiál týpí. To se ale nezdařilo a látka ochotně propouštěla veškerou vlhkost. – Rozhodla jsem se tento nocleh na jednu noc zkusit a pak se případně spasit ústupem někam pod střechu. A opravdu. Jakmile jsem večer zalezla do spacáku, přihnala se bouřka s lijákem a rázem jsem měla všechno mokré: batoh, oblečení, boty… spacák naštěstí vodu nepropustil, takže jsem to do rána nějak přežila. Ohníček rozdělaný mou australskou spolubydlící Nicole byl romantický, ale trochu zahřál jen prostředek stanu a kouř mě štípal do očí… vstávala jsem do mokra, nevyspalá a vyčerpaná, a ihned jsem se rozhodla pro zbabělý útěk. Za příplatek jsem pak mohla do konce akce přespávat v blízkém penzionu, kde se také před EUPC konalo setkání evropské učitelské permakulturní skupiny (EPT).
PESTRÁ SPOLEČNOST
Účastníků se na EUPC sešly téměř tři stovky, z toho odhadem asi polovinu tvořili Bulhaři. Někteří permakulturisté přijeli opravdu zdaleka, třeba z jižní Afriky (Američanka Victoria, která tam trvale žije), z Austrálie (Polák jménem Nase, který pracuje v ekocentru v Melbourne), z Havaje (německy vyhlížející mladík jménem Reinhard), nebo dvě dvojice Novozélanďanů. Z evropských zemí bude jednodušší jmenovat ty, které zastoupeny nebyly: Maďarsko, Polsko (tedy polští rezidenti) nebo pobaltské země. Z Čech jsem se nakonec zúčastnila sama, kromě Martiny Petrů, která ovšem v současnosti pobývá se svým partnerem Stevem Hartem a dvěma malými dcerkami v Dánsku.
Čistě veganská kuchyně byla docela dobrá a u baru se navíc daly zakoupit raw mňamky (třeba palačinky ze sušeného ovoce) a místní pivo a víno. Bulharští organizátoři všechno obdivuhodně zvládali, takže program běžel víceméně podle plánu i navzdory úvodnímu výkladu hlavního organizátora Mihaila, že tady platí „Balkan time“ a nikoli nějaký trapně přesný „německý čas“. Kromě toho byl na každý večer připraven nějaký kulturní program, nejdřív místní reggae kapela, pak dva folklorní soubory, které mi připadaly naprosto úžasné, dále australští zpěváci-baviči Formidable Vegetable, a konečně došlo na klasický jazz, a v poslední večer i na vlastní tvorbu účastníků (britský permakulturní lektor Peter Cow je ekopísničkář na slušné úrovni).
PROGRAM JSME TVOŘILI VŠICHNI
Program konvergence se vytvářel teprve v prvních hodinách setkání, po úvodním seznámení, a byl typu „open space“. Každý zájemce o vystoupení všem krátce prezentoval, s čím chce vystoupit, a na velké tabuli s rozvrhem a několika možnými lokacemi umístil lísteček se svým tématem. Takových prográmků běželo simultánně několik a lidé si vybírali podle svého. Některý program přitáhl kolem patnácti, méně úspěšný třeba kolem tří zájemců, a posluchači také mohli během vymezeného času kolovat mezi jednotlivými prezentacemi. – Úplně tedy chyběly „hvězdy“ světové permakultury a jejich „zásadní přednášky – keynote speeches“, ale kupodivu to nevadilo a výrazné osobnosti se prosadily i tak: třeba lídr britské permakulturní asociace Andy Goldring, který mluvil o budoucím směřování permakulturního hnutí, nebo britský lektor indického původu Rakesh se svými workshopy o holokracii a sociokracii – tedy pracovních a rozhodovacích procesech, kdy jsou si všichni rovni a každý má právo být vyslechnut.
Témata workshopů a prezentací se hodně točila kolem sociální permakultury a kolem toho, co se v jednotlivých zemích děje. Navštívila jsem třeba prezentaci italské PK akademie, jejíž hlavní a prakticky jedinou náplní činnosti je cesta k diplomům DPD (Diplom PK designéra). Striktně se drží toho, že jen držitelé DPD učí kurzy typu PDC (tedy základní dvoutýdenní kurzy PK designu); je to přece jen záruka, že takoví učitelé mají permakulturu zažitou a znalosti podepřené vlastními zkušenostmi, i když to pochopitelně nezaručuje jejich učitelské kvality. Do své asociace přijímají pouze absolventy PDC.
Catherine Dolleris (krátce Cat) z Dánska prezentovala místní síť ukázkových PK projektů, inspirovanou britským projektem ukázkových projektů LAND (akronym pro Learning And Network Demonstration). Je to v podstatě jediná věc, které se Dánové věnují, zato pořádně. K této prezentaci jsem se přifařila s krátkým povídáním o našem projektu sítě ukázkových PK projektů, který měl úplně jiné kořeny než britský LAND – spolupráci se sdružením Veronica a využití mapy ukázkových přírodních zahrad. Napadá mě přiléhavý český akronym SUP (nebo SUPP, ale to není tak hezké – Síť ukázkových permakulturních projektů). O tomhle našem projektu jsem se bavila s lidmi z různých zemí a všichni ho velmi oceňují, tak bychom se z něj měli také radovat!
Předseda britské asociace Andy Goldring mluvil o britském mezinárodně pojatém projektu PK výzkumu, který najdete na webu britské asociace (www.permaculture.org.uk) pod „Research“, další diskuse měl na téma „příští kroky ve světové permakultuře“.
V programu nechyběly zajímavé praktické workshopy, třeba portugalského lektora o tom, jak naplánovat a zřídit „mandala garden“, uspořádanou do soustředných kruhů, se zvýšeným záhonem na obvodu a se 12 kruhovými záhony, v nichž je vždy kombinace nejméně dvou druhů zeleniny a bylinek. Prostory mezi nimi můžete vysypávat různými druhy štěrku a doprostřed je vhodné umístit jezírko, ovocný strom nebo nějaké ptáky (drůbež). Líbil se mi bulharský workshop výtvarničení s recyklovanými materiály v zahradě – byly tu k vidění krásné ruční papíry se semínky, která se mohou dát vyklíčit, a květináčky (nebo plastiky či „sazeničkové bomby“) ze směsi papírmaše (starý karton), jílu, vláken (např. kopřivy, tráva, různé nadrobno nasekané bylinky) a případně kompostu. Výborná byla prý prezentace vznikající bulharské ekovesničky, která mi bohužel unikla. Různé prezentace a diskuse se týkaly pomoci Africe, urbánní permakultury nebo hnutí Transition, v nabídce byly i praktické exkurze do okolí za jedlými rostlinami („foraging“). V kempingu nám přímo pod nosem zrály spousty malin…
Témat bylo nepřeberně a doufám, že všechny prezentace se alespoň ve stručnosti někde objeví v dostupné podobě. Například Holanďan Leo Baxx rozjíždí zpravodaj o permakulturním výzkumu – viz permaculturejournal.eu, řada setkání se týkala dalšího pokračování činnosti EPT – Evropské skupiny permakulturních učitelů. Výsledky její dvouleté práce, podpořené grantem EU, si můžete prohlédnout na webu permateachers.eu. Mimo jiné už tu visí příručka, „Teachers handbook“, ze které mohou učitelé permakultury volně čerpat. Já jsem ve spolupráci s Martinou Petrů nabídla dílnu na téma, jak motivovat lidi v rámci organizace i mimo ni. Nabité energií bylo setkání balkánské či jihovýchodně evropské permakultury, kde se dávali dohromady lidé z Bosny, Makedonie, Srbska a dalších blízkých států, které s permakulturou teprve začínají (viz facebooková skupina SEEPN). Zapojila jsem se taky, i když z hlediska této skupiny jsme okrajoví.
CO BUDE DÁL
Rozjížděli jsme se a loučili plní nadšení, protože nic člověka tak nenabije energií jako setkání se spřízněnými dušemi. EUPC se koná každé dva roky, v roce 2016 se bude téměř stoprocentně konat v Itálii a v roce 2018 v Holandsku. Do té doby se chystají dvě zajímavé konvergence v Londýně – hned v září 2014 britská konvergence a o rok později světová konvergence. Příslušné linky najdete v kalendáři na tomto webu.