Akvaponie, Jan Richtr

Tento článek vyšel v první brožurce řady Klíč k soběstačnosti s názvem Malá velká voda.

Akvaponie je jednou z inovativních technologií, které mohou výrazně ovlivnit způsob, jakým produkujeme potraviny. Tento vysoce efektivní a udržitelný zdroj rybího masa, zeleniny nebo ovoce zažívá na mnoha místech ve světě neobvyklý rozkvět a pomalu se dostává i do České republiky.

Co je to akvaponie?

Akvaponie je integrovaný systém produkce potravin, který spojuje chov ryb a pěstování rostlin bez půdy. Slovo akvaponie se skládá ze dvou hlavních složek tohoto systému – akvakultury a hydroponie.

Jedná se o symbiotické soužití ryb, rostlin a prospěšných bakterií, které rozkládají odpadní látky vylučované rybami a zpřístupňují v nich obsažené živiny rostlinám.

Z technického hlediska se jedná o recirkulační systém intenzivního chovu ryb v umělých nádržích a přečerpávání vody do hydroponické části, ve které rostliny odeberou část živin pro svůj růst, voda se biologicky i mechanicky pročistí a putuje zpět do rybí nádrže. Oproti běžnému chovu ryb se znečištěná voda nevypouští do prostředí, ale neustále cirkuluje v systému. Jedná se tak o velice ekologický způsob chovu ryb.

Z biologického pohledu jde o téměř uzavřený ekosystém, který funguje na principech podobných například s rybničním ekosystémem.

V zemích, jako jsou Spojené státy americké nebo Austrálie, dnes už existují farmy pro komerční využití akvaponického pěstování, které tímto způsobem dodávají čerstvou zeleninu a rybí maso na místní trh, a to celoročně.

Tento systém je rozšířen v mnoha zemích po celém světě. Nejvíce pak ve Spojených státech a Austrálii. V Evropě vznikají teprve první projekty. Může se jednat o malé nadšenecké pokusy, které nemusí končit vždy úspěchem. Nejčastěji však v zahraničí narazíme na funkční zahradní systémy, které dokážou stabilně produkovat zeleninu i ryby pro malou rodinu a doplňovat tak částečně potřebu čerstvých potravin. Posledním typem akvaponických systémů jsou střední a velké komerční systémy, které produkují zeleninu i rybí maso na prodej či do restaurací ve svém okolí. Mezi malými, středními a velkými systémy je několik rozdílů, všechny systémy ale mají jedno společné, totiž jsou to biologické procesy, které umožňují dlouhodobé fungování systému při nízkých vkladech živin, energie a lidské práce.

Výhody akvaponického systému oproti běžnému pěstování rostlin v půdě (dle různých informačních zdrojů):

  • O více než 90 % menší spotřeba vody.

  • Až 10× vyšší produkce na jednotku plochy.

  • Je možné dosáhnout úplné absence umělých hnojiv.

  • Ekologický provoz (nezatěžuje životní prostředí znečištěnou vodou z akvakultury)Američtí pěstitelé uvádějí snížení potřebné práce až o polovinu (absence plevele, okopávání, zavlažování, naopak vyšší produkce rostlin a ryb na jednotku plochy a času).

  • Nižší výskyt škůdců, zvláště těch, kteří jsou vázáni na půdu.

  • Použitelný do všech klimatických oblastí. Systém je velice adaptabilní.

  • Vysoce modulární charakter systému.

  • Systém je vhodný pro celoroční pěstování,

  • nebo do oblastí, kde je nedostatek vody či vhodné půdy.

  • Systém nejlépe funguje v řízeném prostředí skleníků, kde je možné pěstovat celý rok bez ohledu na klimatické podmínky.

Nevýhody:

  • Potřeba elektrické energie a nutnost záložního zdroje pro vodní pumpu a vzduchování.
  • Stavba a úspěšný provoz akvaponie vyžaduje určité know-how.
  • V některých případech je potřeba doplňovat některé živiny (především draslík, železo, vápník) pro zdárný růst rostlin. Kvalita výživy rostlin je závislá na kvalitě rybího krmiva.
  • Vytápěný skleník pro zimní období ve studených klimatických podmínkách.

Historie a současnost akvaponického pěstování

Termín akvaponie, anglicky aquaponics, pochází pravděpodobně ze sedmdesátých let 20. století. Akvaponie jako způsob chovu ryb a pěstování rostlin v integrovaném systému se pravděpodobně objevil u amerických farmářů s akvakulturou, kteří řešili různé způsoby, jak snížit svou závislost na půdě, zavlažování a dalších zdrojích. Ryby jsou tradičně chovány v polootevřených pobřežních chovech nebo v rybnících, nicméně akvaponie vznikla z tzv. recirkulačních systémů akvakultury (Recirculating Aquaculture Systems, RAS), jejichž výhodou je to, že ryby mohou být chovány ve větším množství a v menším objemu než v klasické přírodní nádrži. Nevýhodou takovýchto intenzivních systémů byla rychlá akumulace odpadních látek. Takovýto chov vypouštěl do životního prostředí velké množství živin a léčiv. K odstraňování živin se zprvu zkoušely různé vodní rostliny a posléze se přešlo k rostlinám zasazeným do inertního substrátu, jakým byl například štěrk nebo písek. Ukázalo se, že o rybí exkrementy obohacená voda je téměř ideálním hydroponickým roztokem pro výživu rostlin.

Termín Aquaponics je v angličtině nejčastěji spojován s New Alchemy Institute a s prací doktora Marka McMurtryho z North Carolina State University. Dr. Murphy založil v roce 1969 tento institut, ve kterém se zabýval různými koncepty permakulturního pěstování. Zhruba ve stejném čase doktor James Rakocy z University of the Virgin Islands začal zkoumat možnosti využití rostlin jako filtru pro chov ryb. V osmdesátých letech doktor Mark McMurtry a profesor Doug Sanders vytvořili první uzavřený akvaponický systém. V roce 1997 Rakocy a jeho kolegové vyvinuly první velký akvaponický systém za použití tzv. raftů, tedy plovoucích polystyrenových desek se zasazenou zeleninou v záhonech s vodním sloupcem (obr. 1).

První komerční využití se přisuzuje farmě Bioshelters v Amherstu v americkém státě Massachusetts, kde v průběhu osmdesátých let vznikla

první akvaponická farma. V devadesátých letech manželé Speraneovi z Missouri využili místo doposud používaného písku jako pěstebního a filtračního substrátu štěrk a sepsali i první manuál akvaponického pěstování, který napomohl většímu rozšíření tohoto konceptu. Mezitím se akvaponie uchytila také v Kanadě a Austrálii. Zde Joel Malcom z australského Perthu v roce 2006 založil známé fórum Backyard Aquaponics. Od roku 2007 vydává magazín Backyard Aquaponics a začal s prodejem akvaponických systémů pro domácí pěstování. Australan Wilson Lennard pomocí vědecky vedených experimentů s akvaponickým systémem dokázal, že při správném vyvážení krmných dávek a zeleniny je možné v systému využívat stejnou vodu stále dokola i několik let bez potřeby její výměny. Takový stav, kdy není potřeba vodu v systému vůbec obměňovat a jako zdroj pro růst ryb i rostlin slouží pouze rybí krmivo, dělá z akvaponie jeden z nejefektivnějších pěstebních systémů vůbec. Při jednom z projektů na Novém Zélandu se Lennardovi podařilo prokázat, že akvaponické systémy se co do kvality a efektivity vyrovnají komerčním hydroponickým systémům. V současné době se věnuje stavbě akvaponických systémů po světě, podnikání a konzultačním službám v této oblasti.

Akvaponické systémy tvoří především ve Spojených státech základ pro mnoho lokálních iniciativ okolo komunitního pěstování potravin a akvaponii je možné zařadit mezi systémy udržitelné potravinové produkce. Akvaponické systémy se také vědecky testují například v Norsku nebo na Islandu. V roce 2013 vyhlásila Evropská unie, prostřednictvím svého programu vědecké spolupráce COST, memorandum o spolupráci ve výzkumu akvaponických systémů jako relevantní technologie pro udržitelnou produkci ryb a zeleniny v členských zemích EU.

Ryby, první složka systému

Nádrž na ryby je hlavní částí každého akvaponického systému. V malých zahradních systémech se nejčastěji využívá jedna menší nádrž, u komerčních systémů je to zpravidla několik nádrží, ve kterých jsou umístěny chované ryby podle stáří nebo velikosti. Tímto způsobem je v komerčním systému zajištěna rovnoměrnost krmných dávek, a tedy přísunu živin do systému. Objemy nádrží se nejčastěji pohybují od jednoho do několika krychlových metrů (obr. 2). Materiál, ze kterého jsou nádrže zhotoveny, nesmí být pro ryby škodlivý, stejně tak jako další komponenty použité v celém systému. Nejčastěji se používají sklolaminátové nebo plastové nádrže, IBC nádrže na vodu, případně dřevěné bednění s EPDM fólií. Protože akvaponie patří mezi intenzivní způsob chovu ryb, je velikost rybí osádky obvykle značná. U komerčních systémů se můžeme setkat s hustotou osádky až 50 kg/m3. V hobby systémech se zpravidla tato hustota pohybuje pod 20 kg/m3.

Důležitý je tvar chovných nádrží, přičemž kulaté nebo oválné nádrže vykazují nejlepší hydrodynamiku a efektivní výměnu vody i žádoucí způsob usazování pevné složky rybích exkrementů. Tyto vlastnosti je nutné brát v úvahu především ve velkých komerčních systémech. U malých hobby systémů není rychlé proudění a výměna vody tak podstatným faktorem. Dostatečný pohyb vody v nádrži je důležitý především z důvodu efektivního usazování kalu na jednom místě, odkud je ho možné pravidelně odstraňovat, a také kvůli dobré kondici ryb. Pohyb vody v systému je možné charakterizovat jako počet litrů nebo podíl vyměněné vody z celkového objemu chovné nádrže za jednotku času, přičemž tento pohyb musí být konstantní. U hustot rybí osádky nad 20 kg/m3 by měla výměna vody dosahovat objemu jedné nádrže a více za hodinu.

Mezi nejčastěji chované druhy ryb patří v USA a Evropě tilápie nilská (obr. 3). Ta má ale velké nároky na teplotu vody, která musí být konstantně okolo 28°C, a není tak vhodná pro menší zahradní systémy. Z důvodu přísných zákonů na ochranu australské přírody proti invazním druhům se tilápie v Austrálii chovat nesmí, a tak se pro akvaponii využívají místní druhy především okounovitých ryb. V případě, že systém není určen k chovu ryb určených ke konzumaci, tvoří ideální osádku různé okrasné kaprovité ryby jako je kapr koi nebo karas, které byly pro život v umělých nádržích vyšlechtěny a velice dobře snášejí drsnější podmínky. V akvaponických systémech se nicméně využívá mnoho dalších druhů, které dokážou tolerovat vyšší hustotu zarybnění a vyšší koncentrace dusičnanů ve vodě. Hlavní podmínkou pro úspěšný chov je především uzpůsobení chovné nádrže tak, aby objemem a parametry vody vyhovovala danému druhu co nejvíce.

Rostliny, druhá složka systému

Pro potřeby akvaponického pěstování rozlišujeme několik základních typů pěstebních „záhonů“, tedy mělkých nádrží pro pěstování rostlin. Nejčastěji používaným typem je záhon s inertním substrátem (anglicky media bed) omývaným vodou z nádrže, viz obr. 4. Jako nejčastější médium slouží různé štěrky a další inertní materiály s dostatečnou velikostí zrn pro bezproblémový průtok vody. Takový záhon je opatřen tzv. sifonem, který periodicky vypouští vodu zpět do nádrže s rybami a zajišťuje tak periodické zaplavování oblasti s kořeny rostlin, které díky tomu mají ideální podmínky pro svůj růst. Inertní substrát slouží nejen k pěstování rostlin, ale odehrávají se v něm i důležité biologické procesy, které zpřístupňují živiny z rybích exkrementů rostlinám a zároveň substrát slouží jako filtr pevných částic. Tento typ funkčního záhonu se nejčastěji používá u hobby systémů, případně i u menších komerčních konfigurací. Ve středně velkých systémech se poměrně často kombinují záhony se substrátem s dalším typem, kterým jsou průtočné raftové záhony (anglicky deep flow growing zones), viz obr. 5.

Velikost záhonu se substrátem je důležitá především z hlediska schopnosti efektivně filtrovat pevné částice z vodního sloupce a poskytovat dostatečnou plochu pro kolonizaci nitrifikačních a mineralizačních bakterií. Při nedostatečném množství substrátu, jeho nevhodné velikosti nebo tvaru záhonu se jeho filtrační funkce může po čase snížit, případně úplně zaniknout v důsledku nedostatečného rozkladu pevných částic.

Při dostatečné velikosti filtrační plochy vůči množství ryb dochází k úplné mineralizaci odpadních látek a zanesení záhonu se substrátem je velmi pomalé nebo žádné.

Způsobů, jak vypočítat potřebné množství filtračního substrátu, je několik.

Velikost filtračního média je třeba uzpůsobit množství ryb a krmným dávkám tak, aby bakteriální procesy zvládaly odbourávat odpadní látky ryb. Schopnost média zvládat tyto procesy je také závislá od celkové plochy povrchů použitého média. Hrubý štěrk, jemný štěrk, keramzit, vermikulit nebo perlit má specifickou velikost povrchu, na kterém se mohou usídlit prospěšné kolonie nitrifikačních bakterií. Porézní materiály obecně mají několikanásobně větší využitelný povrch pro bakteriální kolonizaci než hrubý štěrk. Použití konkrétního substrátu také závisí na pěstovaných druzích rostlin a způsobu výměny vody v záhonu. Ve velkých systémech je z ekonomických důvodů nejvhodnější použití štěrku, který je oproti jiným substrátům levnější a ve větším objemu je jeho filtrační funkce dostatečná.

Výpočet potřebného objemu substrátu a plochy záhonu je pro větší systémy poměrně komplikovaný, protože stěžejní procesy mineralizace a nitrifikace probíhají různou rychlostí při vyšším stupni zarybnění nádrže a větší produkci exkrementů. V hobby systémech je většinou dostačující držet se pravidla poměru objemu nádrže vůči záhonu 1 : 1 především proto, že se v nich nedosahuje vysoké hustoty zarybnění.

Nejlepší poměry množství média a velikosti záhonů k objemu nádrží a jejich zarybnění jsou stále věcí mnoha výzkumů odborníků a pokusů akvaponických nadšenců po celém světě, a tak v současnosti neexistuje jeden vzorec pro výpočet těchto poměrů a v podstatě každý nový akvaponický systém je v tomto ohledu experimentem.

Dalším problémem především u malých systémů s filtračním médiem může být přítomnost pouze jednoho výtoku z rybí nádrže a hromadění pevného odpadu v jednom lokalizovaném místě. To může způsobit snížení schopnosti záhonu mineralizovat pevnou část exkrementů a vytvářet v těchto místech anaerobní podmínky, které nejsou v akvaponickém systému žádoucí. Řešením je konstrukce několika výtoků z rybí nádrže do záhonu se substrátem.

Někteří farmáři využívají pro rychlejší mineralizaci v substrátech pomoc žížal. Jejich funkce spočívá v pomoci s degradací rybích exkrementů, a tudíž snižování potřebného objemu pro dostatečnou mineralizaci a prodlužování filtrační funkce média. Bohužel tyto vlastnosti žížal zatím nebyly řádně ověřeny.

Jedním z velice efektivních způsobů, jak rychle mineralizovat pevnou část rybích exkrementů, je jejich odebírání ze systému pomocí separačních filtrů. Takto oddělená pevná složka je mineralizována ve speciální nádrži. Zde je tento „kal“ intenzivně provzdušňován a exkrementy jsou rychle rozkládány pomocí bakterií až na jednoduché sloučeniny rozpuštěné ve vodním sloupci. Takový postup je v podstatě analogický k čištění vody v čistírnách odpadních vod. Toto řešení je samozřejmě vhodné především u středně velkých a velkých systémů. Použití záhonu se substrátem je pak zase velmi podobné tzv. kořenovým čistírnám odpadních vod. Filtrační médium slouží nejen jako domov pro prospěšné bakterie, ale také jako opora kořenovému systému rostlin, které se pro čištění využívají. Akvaponický systém je v podstatě kořenová čistírna jen s tím rozdílem, že vyprodukovaná biomasa je určena k jídlu a systém má uzavřený koloběh vody.

Mikroorganismy, třetí a nejdůležitější složka

Celý systém integrovaného chovu ryb a pěstování rostlin by nefungoval bez práce velkého množství mikroorganismů, jako jsou bakterie a různí prvoci, kteří rozkládají odpadní látky z metabolismu ryb a zpřístupňují je rostlinám. V akvaponii je třeba zmínit dva nejdůležitější procesy, které jsou těmito organismy zprostředkovány. Prvním je tzv. nitrifikace. Jedná se o biologický proces přeměny amoniaku (NH4+), který vylučují ryby žábrami, a jeho oxidaci na dusitan (NO2-) a následně na dusičnan (NO3-). Amoniak i dusitan je pro ryby v relativně malých koncentracích toxický, zatímco dusičnan je ideální hnojivo pro rostliny a ryby dokážou tolerovat jeho relativně vysoké koncentrace. Nitrifikace nejlépe probíhá ve tmě a při dostatku kyslíku. Zároveň jsou nitrifikační bakterie náchylné na rychlé změny pH a v nestabilním systému nepracují řádně. Pokud se z nějakého důvodu objeví v systému nedostatek kyslíku, tento proces se otočí a tzv. denitrifikací začne vznikat plynný dusík (N2), který ze systému uniká do okolí. Druhým důležitým procesem je mineralizace. Tento proces, na kterém se podílí široká škála mikroorganizmů, přeměňuje pevné exkrementy na jednoduché sloučeniny, které jsou ve vodě rozpustné a slouží také jako hnojivo pro rostliny. I tento proces vyžaduje dostatek kyslíku a v případě jeho nedostatku se změní ve fermentaci, která je v akvaponickém systému nežádoucí, protože dokáže měnit chemické vlastnosti vody. Pro dobré fungování těchto mikrobiálních procesů je tedy třeba v systému zajistit dostatek povrchu pro bakteriální kolonizaci, dostatek kyslíku a stabilní pH, teplotu i přísun odpadních látek.

Správný poměr množství ryb a rostlin

Poměr chovaných ryb a pěstovaných rostlin je dalším důležitým tématem akvaponie. Jeho správné nastavení je pro udržitelné fungování tohoto „ekosystému“ kritické. Ve skutečnosti jde nicméně o poměr krmných dávek vůči množství pěstovaných rostlin, protože to, co se snažíme v akvaponii vyvážit, je vyvážený přísun živin od ryb k rostlinám.

Na akvaponických fórech je možné narazit na nejrůznější přístupy, jak vypočítat správný poměr mezi rybami a rostlinami, nicméně ne všechny návody jsou založeny na skutečných faktech o fungování akvaponického systému. Jde v podstatě o jednosměrný pohyb živin, které se v systému přeměňují, a to ze složitých organických látek (rybí krmivo) až po jednoduché látky rozpuštěné ve vodním sloupci, které mohou být přijímány rostlinami (např. dusičnany). Pokud chceme navrhnout systém ve správných poměrech, je třeba přemýšlet v této rovině pohybu živin z jedné formy do druhé, od ryb po rostliny. Doktor Wilson Lennard z Austrálie ve svých akvaponických systémech pracuje s množstvím cca 16 g rybího krmiva na 1 m2 pěstební plochy denně. Tuto plochu definuje jako 30 kusů rostlin salátu v záhonu s rafty. Takový poměr tedy znamená, že 30 ks pěstovaného salátu na ploše 1 m2 je schopno za den vstřebat živiny, které jsou obsaženy v 16 g rybího krmiva. Tento poměr je pro jakýkoli jiný akvaponický systém, než pro který byl vypočítán, pouze orientační. Každý jednotlivý akvaponický systém má totiž jinou dynamiku přeměny rybího krmiva na přístupné živiny pro rostliny. Faktory, které tento poměr ovlivňují, jsou především: design systému, celkový objem vody, míra mineralizace pevné části exkrementů, druh chované ryby, teplota vody, obsah kyslíku rozpuštěného ve vodě, pěstovaný druh rostlin a jejich hustota na m2. V neposlední řadě také typ krmiva a obsah živin v něm. Poměr krmiva vůči pěstební ploše je tedy potřeba pro každý systém zjistit individuálně.

Pro názornost si uveďme příklad výpočtu správného poměru krmných dávek vůči pěstební ploše. Pokud budeme vycházet z poměru uváděného Lennardem v systému, který využívá úplné mineralizace exkrementů a tedy přeměny 100 % krmiva na přístupné živiny, bude každý m2 pěstební plochy vyžadovat okolo 16 g krmiva. V případě, že máme pěstební plochu 10 m2, musíme do systému dodat každý den 160 g krmiva. V případě, že v systému chováme kapra, ten vyžaduje krmnou dávku okolo 2–3 % své tělesné hmotnosti denně, a to při teplotě okolo 22 °C a vysokém obsahu rozpuštěného kyslíku. Při nižší teplotě je jeho metabolismus pomalejší a spotřebuje méně krmiva. 160 g představuje tedy denní krmnou dávku pro zhruba 5,5 kg kapří osádky. V nádrži o objemu 1000 l bychom tedy dosáhli hustoty zarybnění 5,5 kg/m3.

Chemie v akvaponii

K udržení akvaponického systému v rovnovážném a produktivním stavu je potřeba mít určité množství znalostí o chemismu vody a hlavních procesech, které se v systému odehrávají. Udržení systému v dané rovnováze je často největším problémem začátečníků.

Nejdůležitější hodnotou, kterou je třeba stále sledovat, je pH vody v systému. Hodnota pH a její změny nám dokážou o chování našeho systému poskytnout mnoho důležitých informací.

Ideální hodnota pH pro akvaponický systém je v rozmezí 6,2–6,8. Při těchto hodnotách je většina živin rozpuštěných ve vodě v přístupných formách pro rostliny, probíhá nitrifikace a tato hodnota vyhovuje rybám, bakteriím i rostlinám. Proces nitrifikace nicméně způsobuje mírné okyselování vody produkcí H+ iontů a tedy i kontinuální snižování hodnoty pH. Tento jev indikuje probíhající nitrifikaci, nicméně vyžaduje pravidelnou korekci pH zpět do daného rozmezí. Tato korekce se nejčastěji řeší přidáváním zásaditých látek do vody. K tomu účelu je možné použít uhličitany vápenaté a draselné. Ty nám pomohou vrátit pH zpět a zároveň do systému dodají potřebný draslík a vápník. Tyto dva prvky jsou důležité pro zdárný růst rostlin, nicméně jejich poměr v rybím krmivu vůči dusíku je téměř vždy menší než rostliny vyžadují, a tak dochází často k jejich deficitu. Přidáváním draslíku a vápníku ve formě uhličitanů můžeme tento deficit vyvážit a zároveň regulovat hodnotu pH. Stejný problém s draslíkem a vápníkem je v akvaponických systémech se železem, kterého rybí krmivo většinou obsahuje menší množství, než vyžadují rostliny. Jeho deficit se řeší přidáváním železa v chelátové vazbě. Tato forma je dobře rozpustná ve vodě a rostliny ji dokážou přijímat.

Kyslík je další látkou nezbytnou pro správné fungování systému. Je třeba pro dýchání ryb, kořenů rostlin, mineralizaci odpadních látek i nitrifikační proces. Jeho koncentraci ve vodě zvyšujeme především čeřením při výtocích z nádrží a provzdušňováním vody pomocí vzduchovacích kamenů. Rozpustnost kyslíku ve vodě klesá se stoupající teplotou, proto je okysličování vody důležité především v systémech s teplotou zhruba nad 18 °C.

Akvaponie v České republice

Provoz akvaponického systému v chladnějším podnebí s sebou přináší především otázku, jak vytápět akvaponický skleník během zimního období, a případně zda uměle doplňovat úbytek denního světla a produkovat tak rostliny i během zimy. Při využití vlastních zdrojů energie by mělo být možné provozovat akvaponickou farmu ekonomicky i v našich podmínkách, avšak v ČR zatím takový projekt neexistuje. V současné době funguje malý akvaponický systém jako interiérové řešení kavárny ve Vila Flora v Praze (obr. 6). Zde akvaponie slouží především jako designový prvek pro kavárnu, nicméně zkouší se na něm základní principy fungování akvaponie a získávají se důležité zkušenosti, které budou dále využity například při stavbě akvaponického systému v soběstačném skleníku Zeměloďky na pražském Andělu.

Více informací o akvaponii najdete také na webu www.fishpoop.info

Mgr. Jan Richtr - vystudoval krajinnou ekologii a biologii na PřF JU v Českých Budějovicích a v současnosti pracuje na doktorské práci o udržitelných potravinových systémech ve městech na Fakultě architektury, ČVUT v Praze. Akvaponii se věnuje zhruba dva roky.

Co je permakultura

Permakultura je…

  • Zdravý selský rozum a cit aplikovaný v praxi
  • Systém designu založený na ekologických principech
  • Umění vytvářet navzájem prospěšné vztahy
  • Vytváření trvale udržitelných systémů na základě spolupráce s přírodou.

Permakultura je založena na pozorování a využívání přírodních koloběhů, vazeb a vztahů k designování všeho, co potřebujeme k životu: účinné a zdravé produkce potravin, bydlení, systémů poskytujících energii i samotných lidských komunit. Cílem je vyšší kvalita života, který by byl provázaný s prostředím a šetrný vůči přírodě. Permakultura využívá starobylé tradiční postupy, stejně jako moderní technologie a poznatky současné vědy. Více

Licence

Obsah tohoto webu podléhá Creative commons licenci ve variantě by-nc-nd v4.0.

To znamená, že budeme rádi, pokud budete obsah šířit dál. Nesmíte jej však použít ke komerčním účelům, nesmíte do něj zasahovat a musíte vždy uvést jako autora organizaci Permakultura (CS) a připojit poučení o by-nc-nd v4.0 licenci.

Více o licencích Creative commons najdete na českém webu Creative commons Česká republika.

Permakultura (CS), z. s.

Náš spolek má dlouhou tradici (založen 1996) a je součástí širokého mezinárodního permakulturního hnutí. Pořádáme mezinárodně uznávané kurzy permakulturního designu (PDC – Permaculture Design Certificate) a další specializované kurzy, viz akademiepermakultury.cz. Naším hlavním cílem je sdílení zkušeností a šíření informací o permakultuře ve středoevropských podmínkách. Více

Kontakty

Podpořili nás