Ve dnech 19. – 23. června 2020 jsem se zúčastnila kurzu pokročilého permakulturního designu v Orlických horách, vedeného Denisou Tomáškovou. Myslím, že nejen mně, ale i ostatním účastnicím kurz otevřel nové obzory.

Mluvím o „účastnicích“ a kurz byl opravdu „celoholčičí“ – sešly jsme se samé ženy, ale v posledních dnech, především při závěrečných prezentacích a při vztyčování stanu povaleného větrem, se na místě objevili i muži z místní komunity.

Nejdřív popíšu situaci. Šlo o několikahektarový pozemek na pomezí obcí Písečné a Hnátnice, vlastně rozlehlou paseku na plochém kopci uprostřed lesů, k níž patří i kus lesa. V místě už před řadou let koupili chaloupku s přilehlými loukami a lesem manželé Edith a Václav (ona je kurátorka a profesorka sochařství, on malíř), a nově v těsném sousedství přikoupily pozemky dvě iniciativy podporující umělce, kurátorské sdružení Are (www.are-events.org, pro nás klientka Edith) a sdružení Bubahof (www.bubahof.com, pro nás klientka Dita). V našem designu jsme se zaměřily na zhruba dvouhektarovou část pozemků, kde je nyní louka a kde by mělo vzniknout centrum pro pobyty umělců, pěstování plodin a chov zvířat.

Zatím je tu jen louka s lesními kadibudkami a s velkým stanem, do kterého jsme se uchýlily před deštěm a kde jsme strávily první dva dny kurzu. V tomhle místě se už teď koná letní Sympozium – vlastně festival, akce zhruba pro 70 lidí, a v budoucnu jsou v plánu i menší workshopy a setkávání. Každý ze spolků plánuje mít vlastní stavbičku a má definovanou hranici svého území, ale hodlají toho hodně sdílet. Obě iniciativy počítají s rezidenčními pobyty umělců a chtějí zde pěstovat zeleninu, ovoce a bylinky a chovat zvířata. Důležitou postavou je nadšenkyně pro kulinární experimenty Zuza, která nám na kurzu vařila – velmi nápaditě, vegetariánsky až vegansky, z místních zdrojů. Umělci, kteří sem budou jezdit, rozhodně chtějí také zahradničit a starat se o ovce a slepice, zřejmě je pro ně důležité, aby tenhle zážitek získali. Edith zatím chová u chalupy slepice zachráněné z velkochovů a má tu i dvě půjčené ovce.

Co budeme vlastně vymýšlet?

V předvečer kurzu jsme společně obešly hranice pozemků a získaly první představy, s čím budeme pracovat.

První den kurzu byl věnovaný sběru informací, a vzhledem k tomu, že silně pršelo, šlo hlavně o detailní rozhovor s klientkami a o práci s mapami. Projevil se střet dvou světů – některé účastnice si nedovedly představit, proč výtvarníci jezdí na stáže dotované stipendii, ani to, že výtvarné umění dnes neznamená jen malování obrazů a sochání soch, které se pak vystavují v galeriích, ale že se výtvarníci snaží propojit svou práci s běžným životem a jeho problémy, a že se projevují hodně aktivisticky.

Ukázalo se – a tohle zažívám u klientů hodně často, skoro vždycky – že si Edith, Dita a Zuza ještě potřebovaly vyjasnit řadu věcí, které je zatím nenapadlo řešit, ale pro design jsou důležité: kolik lidí tu bude stále přítomno? Kdo bude na pozemcích pracovat nejen nárazově, ale stabilně, protože nějaká stálá péče bude potřeba? Jak se bude koordinovat pomoc stážistů a dobrovolníků? Bude si na sebe projekt nějak vydělávat, a jak? Co by tu klientky ideálně chtěly mít?… a tak dále, otázky byly nekonečné a odpovědi se rodily svým přirozeným tempem…

Denisa nám představila metodu, s jejíž pomocí si člověk může vyjasnit v hlavě, co vlastně chce, jaké má v životě hodnoty a co pro něj je a není důležité. Jmenuje se Life Book a trochu jsme si ji procvičily i v praxi: proberete si různé oblasti svého života (například zdraví, kariéru, rodinu…) a ujasníte si svůj současný stav a své vize, jak a kam se chcete posunout. Další metoda, která mi připadá trochu podobná a je asi známější, se jmenuje Holistic Management.

Rozpoutané živly

Během kurzu nastaly slunovrat, zatmění slunce a novoluní, což už samo o sobě působilo magicky, a neobvyklý byl i vytrvalý a silný déšť, kdy Pardubicko postihly dokonce záplavy – jinak zde krajina trpí suchem, tím víc, že je tu hodně propustná půda. Na louce jsme se brodily kalužemi vody, a když se třetí den kurzu vyčasilo, zvedl se vítr, otáčel se na louce a „podebral“ a položil nám stan, ve kterém jsme se učily. A ještě ke všemu Edith utíkaly slepice, což jinak nedělají…… zkrátka živly se daly do pohybu a poskytly nám ochutnávku toho, co všechno se může stát.

Přiznávám, že stanovat na louce v dešti a nemít po ruce teplou sprchu byla pro mě příliš skličující vyhlídka, a tak jsem si rezervovala noclehy v ubytovně Rubínek v Písečné, která byla od místa kurzu vzdálená asi tři kilometry. Zhruba třetina účastnic volila stejně, ostatní statečně stanovaly na louce. Vzhledem k vytrvalému dešti bylo ve velkém stanu neútulno, a tak nám Edita otevřela svou chalupu a částečně jsme se učily a jedly v hlavní sednici. Panovala tu poměrně tma, protože zdrojem elektřiny jsou tu jen malé solární panely a ty při zatažené obloze nepracovaly.

Zrození designu

Uvědomila jsem si, jak bylo dobře, že Edith s Ditou absolvovaly PDC (Úplný kurz permakulturního designu), protože to celé skupině nesmírně usnadňovalo práci, nemusely se vysvětlovat základní pojmy, metody, permakulturní principy, postoje, etika, zónování, sektory… jinak by se myslím ani za pět dní nedospělo k nějaké jasnější představě, jak by se pozemek dal řešit.

Design vznikal podle Yeomansovy stupnice stálosti – od faktorů, které se dají měnit nejméně, až k těm nejovlivnitelnějším. To v praxi znamenalo, že nejdřív bylo třeba řešit téma „voda“ vzhledem k modelaci terénu – tedy ujasnit si, kudy vedou vrstevnice, kde asi je „keyline“, tedy důležitá vrstevnice procházející místy, kde se konvexní tvar svahu mění na konkávní, z čehož zase vyplynulo, kde by byla vhodná místa pro jezírka a svejly, a teprve pak se řešily cesty, stromy, struktury (budovy) a ostatní. Umístění těchto základních prvků na pozemku jsme tudíž nevymýšlely „od stolu“, spíš se vynořovalo samo, na základě toho, co jsme o pozemku věděly.

V dalším stádiu jsme pracovaly rozdělené do dvou skupin. To už šlo o přípravu detailního návrhu „Kouzelné zahrady“ (soukromá bylinková část pro rezidenty) a „Hojné zahrady“ (veřejná produkční část). S Denisinou vydatnou pomocí klientky dospěly k vizi tří sdružených kupolí, ve kterých budou skleníky a voliéra pro slepice, přičemž se využije známé permakulturní synergie skleníku a slepic. Tahle struktura tvořila jakési jádro nebo ohnisko designu, v souladu s tím, že klientky si nepřály schovat slepice „někde stranou“, jak to bývá zvykem, ale naopak pojmout zvířata jako srdce projektu. Navíc se pak budou slepice pouštět do výběhů s ovcemi, pokud se je podaří uchránit před místními dravci, jako jsou káňata.

Konečně bylo všechno nakreslené na ohromné plachtě v měřítku 1:100 a poslední den jsme design prezentovaly i ostatním členům místní komunity, kteří byli zrovna přítomní. Všichni byli nadšení, že se na prázdné louce začíná zhmotňovat něco tak už napohled harmonického a krásného, a zdálo se, že zažívají určité „prozření“, ujasnění své představy.

Sama jsem se naučila spoustu praktických věcí o designu pozemků i o konkrétních rostlinách nebo situacích, které mohou nastat. Kurzy pokročilého designu mohu rozhodně doporučit i lidem, kteří si třeba myslí, že mají permakulturu v malíčku – vždycky objevíte nové situace a věci, o kterých jste neměli ponětí a se kterými byste si třeba nevěděli rady, protože člověk má sklon pohybovat se po svých zaběhaných pěšinkách. Takovýto kurz vás zavede mimo ně.