Počátkem října 2019 jsem strávila čtyři dny na kurzu zadržování vody v krajině (Water Resilience), který vedl známý slovenský ekolog a vodní projektant Michal Kravčík. Kurz se konal v krásné krajině polského podhůří Krkonoš, ve středisku zvaném Dolina Harmonii, ležícím v osadě Kopaniec mezi známými středisky Sklarska Poreba a Jelenia Góra.

Otázku, jak zadržovat vodu v krajině, v dnešních časech sucha a občasných přívalových dešťů řešíme snad všichni, kdo se staráme o nějakou půdu. Kromě toho, že mě lákalo téma kurzu, jsem chtěla konečně na vlastní oči spatřit slavného slovenského environmentalistu a autora mnoha projektů na zadržování vody Michala Kravčíka. Kurz byl navíc i podpořen visegradským grantem a tudíž velmi levný. No neberte to!

Přesto jsme z Čech dorazili jen tři, kromě mě zahradní architektka a krajinářka Zuzka Špaková a Američan Justin Tilton, který se svou rodinou permakulturně hospodaří na Ranchi Srbsko v Českém Ráji. Jinak tu byli Maďaři, Slovák, Němci, Holanďan žijící v Polsku a samozřejmě převaha Poláků, většinou z blízkého okolí Doliny Harmonii.

Dolina Harmonii

Samota o několika budovách v blízkosti vesničky Kopaniec, kde pobýváme, má neuvěřitelně malebné okolí, šťavnatě zelená krajina střídá pastviny s kravami a remízky s pestrým, podzimně se barvícím listím, je tu i dost mokřadů a v údolí potůček. Přesto i tady pozorují pokles hladiny spodní vody a hrozící sucho.

V malé osadě je i lesní mateřská školka, turistická ubytovna, kde bydlíme a kde nám vaří vynikající vegetariánská jídla, a stojí tu i pitoreskní středověká vesnička, vybudovaná zřejmě příznivci antropologické archeologie. Opodál na jiné loučce u lesa zase je kruh dvanácti menhirů, kde se prý pořádají slety čarodějnic.

Proč klima není to, co bývalo?

Na úvod nás Michal Kravčík důkladně seznamuje se starým a novým vodním paradigmatem. Staré znělo „vodu je třeba co nejrychleji odvést pryč, protože jí máme nadbytek“, takže posilovalo takzvaný velký vodní cyklus, nové zní „dešťovou vodu je třeba zadržovat a posilovat malý vodní cyklus na úkor toho velkého“.

Velký vodní cyklus trvá tři měsíce, odpařená voda se vrací od moře nad pevninu, ale pak spadne všechna naráz v přívalových deštích, a to obvykle nad chladnějšími, zalesněnými místy, jako nad horami, zatímco vyprahlá a suchá místa – velké zorané lány, města – zůstávají bez deště a směřují k postupné proměně v poušť. Malý vodní cyklus trvá jen osm dní, voda se vypaří přímo na místě z vegetace a spadne v jemnějším dešti hned poblíž, krajina tak zůstává vlhčí, „nasáklá“ vodou. To se ovšem děje, když je krajina dostatečně zarostlá zelení a jsou v ní mokřady, tůňky, jezírka, rybníčky, hrázky a svejly.

Michal Kravčík uvádí zajímavý údaj, že za posledních 70 let se planetárně ztratilo 30 000 miliard (čili 30 trilionů) kubíků vody z koloběhu sladké vody do moře, a hladina světových moří stoupla o víc než 10 centimetrů. Tento proces můžeme zvrátit, kdybychom v krajině udržovali víc vlhkosti, tedy podporovali malý vodní cyklus. Bohužel děláme pravý opak, odlesňování pevniny v planetárním měřítku stále postupuje, a i u nás v Evropě zabíráme stále víc ploch pro stavby, silnice a vybetonované plochy.

Pak Michal Kravčík představuje svoji NGO Ľudia a voda. Mluví o různých aktivitách především na Východním Slovensku, které inicioval, z nichž nejvelkorysejší se odehrály v roce 2010 po opakovaných záplavách. Tehdejší premiérka Iveta Radičová umožnila realizaci obrovských množství drobných lokálních projektů, jako jsou právě dřevěné hrázičky k zadržování přívalů. Tyto projekty prováděly místní komunity a jejich členům to poskytlo vítané pracovní příležitosti.

Dále za pozornost stojí web www.waterparadigm.org, který Kravčík vytvořil s dalšími spolupracovníky, jako například s českým odborníkem Janem Pokorným.

Jdeme na to!

Naše hostitelka a organizátorka kurzu Noemi nám vysvětluje, že budeme řešit několikahektarové pozemky naproti v údolí. Hodlají tam s manželem založit komunitní farmu Deep Roots, kde by sídlilo pět rodin. Na programu kurzu je nejprve vybudování jezírka na vstupní louce, pak budování svejlu, a konečně hrázek ze dřeva k zadržování dešťové vody, což je Kravčíkova specialita.

První den odpoledne tedy vyrážíme do terénu, dostáváme mapky daných pozemků a máme se zaměřit na vstupní louku o rozloze asi 1,5 ha, na mírném jihovýchodním svahu, kde Noemi plánuje sad skořápkovin a ráda by tu i zadržovala vodu, konkrétně tu chce vybudovat jedno jílové jezírko. Rozdělujeme se na tři skupiny a každá má přijít s vlastním řešením.

Je mi úplně jasné, že nejsem schopná nic kompetentně vymyslet – jak mám vědět, jakým způsobem navrhnout svejly a kde jezírko? Svah je velmi rovnoměrný, nejeví konvexní a konkávní tvary, které potřebujete, když umísťujete jezírko podle keyline metodiky. Navíc je tu mokřad a já netuším, jak na sebe mokřad a případné jezírko navzájem působí: nestahuje například jezírko vodu z mokřadu, když leží pod ním? Přes pozemek má ještě vést hlavní přístupová cesta a má tu být parkoviště, bude je potřeba nějak zajistit proti vodní erozi? – Všichni ve skupině celkem tápeme, jiné skupiny se do navrhování pouštějí odvážněji, ale nakonec Noemi s Michalem přicházejí s jedině rozumnou alternativou, která snad skýtá naději, že v jezírku bude po delší časové úseky opravdu voda – umístit ho na nejnižší místo pozemku, pod mokřad, a ještě přistínit stromy. Jeho objem by měl být takový, aby pojalo 10 mm jednorázových srážek z přívalového deště, což by v tomto případě mělo odpovídat objemu asi 300 kubíků.

Dál si zkoušíme vytyčit vrstevnici rotačním laserovým geodetickým zaměřovačem – má dvě části, trojnožku, ve které rotuje laserové světýlko, a tyč s „přijímačem“, který pípá, když je se světýlkem ve stejné úrovni. Zkouším si to, ale moc mi to nejde, tyč nestačí prostě postavit na zem, ale musí být kousíček nad zemí, aby to pípalo, a ještě musíte hlídat klasickou vodováhu s bublinou, která na ní taky je… obyčejný A-rám mi připadá praktičtější, ale je fakt, že laser funguje i na dálku a přes nějakou překážku, jako třeba příkop.

Michal pak začne na okraji louky vytyčovat půdorys jezírka pomocí růžových praporků na drátcích, pronikne i do olšového houští a vytyčuje dál – dřeviny, které tu rostou, se budou hodit na vyztužení hráze. Nakonec pochopím, že obrovský oblouk, který vytyčil, je zatím jen půdorys hráze – ta bude široká přes tři metry a dlouhá zhruba dvacet metrů. Jezírko bude mít šířku asi dvanáct metrů a plochu hladiny tedy kolem dvě stě třiceti metrů čtverečních.

Proporce celého díla Michal večer přesně propočetl, vychází se z objemu vody, který chceme zadržet, a z místních podmínek stavby. Podklady k těmto kalkulacím se dají najít na internetu a jsou poměrně složité – podle Michala na úrovni „jednoho semestru studia“. „Runoff“ je objem srážkové vody z jednorázového deště, který dopadne na pozemek, „offlow“ je to, co z této vody do jezírka opravdu nateče. Tady jsou dva odkazy, na kterých to najdete:

http://www.professorpatel.com/curve-number-introduction.html a https://www.lmnoeng.com/Hydrology/rational.php

Dále je třeba vypočítat sklon dna a maximální výši hladiny, což bylo v našem případě 170 cm. Přitom se vychází z objemu vody v nádrži a z tlaku, jaký bude vyvíjet na hráz. Jezírko mělo velmi mírně se svažující dno, až teprve pod hrází dosáhlo maximální hloubky.

Bagrujeme

Sledujeme předpověď počasí a ta zní na déšť, ale naštěstí se to naplní jen částečně, takže celý den můžeme být venku a zmokneme jen občas. Vysvitá i sluníčko a chvíli dokonce vidíme duhu.

V devět ráno se na pozemek opravdu dostaví devítitunový bagr s řidičem, který vypadá asi na šestnáct a evidentně je docela šikovný. Podle Michalových pokynů, tlumočených řidiči Polákem Přemkem, bagr nejprve vytrhá několik olší a topolů i s kořenovými baly a nahází je na okraj lesa pod budoucí jezírko. Pak odhrne z celé vyznačené plochy asi 15 cm ornice i s drnem a nahrne ji na několik hromad, největší tvoří jakýsi val vzadu za budoucí hrází.

Všechno s nadšením sleduje i pětice chlapečků z místní lesní mateřské školky.

Pak nám Michal vydá pokyn k nařezání asi 1,5 m dlouhých větví, z nichž stavíme jakousi kostru nebo obrys budoucí hráze. Ten začneme vyplňovat dalšími větvemi, nařezanými z vyvrácených stromů a keřů, na kterých ponecháme i listí. Tohle je důležité, dřevo působí v jílu jako armatura a díky tomu se hráz nemusí zpevňovat tak superdůkladně, jako to vidíme třeba ve filmech s Geoffem Lawtonem.

Bagr pak větve zasype jílem vyhloubeným z jezírka a my tento polotovar hráze pomocí rýčů, hrábí a vlastních nohou trochu srovnáme. Posléze to bagr celé zhutní. Pak se celý postup ještě jednou zopakuje a nakonec se laserem zaměří a dorovná horní okraj hráze.

Konečně bagr umístí k poloostrůvku, který oživuje linii vstupního břehu, dva obrovské vyryté balvany, což vypadá velmi hezky a bude to i indikace výšky hladiny.

Pak se dáme do vytyčování svejlu, který povede napříč celou loukou, takže bude dlouhý skoro sto metrů, a měl by mít velmi mírný sklon, s celkovým výškovým rozdílem jen 10 centimetrů. V druhém horním rohu povede z jezírka přepad, který pak jde v terénu do ztracena. Přepad je vybudovaný v rostlém terénu, nikoli v sypané a upěchované hrázi, protože tam by ho voda měla sklon rozšířit a hráz zničit. Výškový rozdíl mezi ústím svejlu a přepadu bude 5 cm, takže voda z jezírka nejprve naplní do půlky svejl, a pak teprve začne odtékat přepadem.

Budujeme svejl a zatravňujeme hráz

Příští den ráno bagr vyhloubí nahrubo svejl, což jde podle vyznačené linie pomocí široké lžíce velmi rychle, a odjíždí. Zjistíme, že svejl nemá úplně správný sklon – do půlky je přesně opačný, než chceme – a tak hloubku ručně upravujeme. Dále srovnáváme vykopaný val pod svejlem, protože se sem bude sít směs bobovitých rostlin.

Druhá skupina mezitím pokrývá vystavěnou hráz drny, které je potřeba vybrat z odhrnuté ornice. Drny se kladou postupně odsdola nahoru a jsou důležité jako ochrana před erozí.

Hrázky na potůčku

Poslední den nás Michal zavede k potůčku, který bublá pod stromy na dně údolí, a ukazuje nám vhodná místa na hrázky. Tento typ hrázek, vystavěný ze dřeva kolem rostoucích stromů, je pro vodu i drobné živočichy částečně propustný a slouží hlavně při přívalových deštích, kdy zpomalí tok vody a zadrží odnášený materiál, takže se vytvoří dočasné tůňky. Místa pro hrázky se tedy vybírají tak, aby se nad nimi mohla voda snadno rozlít do tůněk.

Postup je takový, že se uřízne nějaký silnější strom, který u potoka roste, my jsme pracovali s javorem. Kmen se rozdělí na dvě části, půlka klády se vsadí hluboko do koryta potoka (usadí se do lůžka vyhloubeného pomocí rýče a krumpáče), upevní se svisle zatlučenými kůly, a pak se na kládu naskládají větve i s listím tak, aby košatá část s listím vyčnívala proti proudu. Všechno se uzavře nahoře další kládou, těchto pater může být i víc.

Zkušenost k nezaplacení

Komunita kurzistů, která se tu sešla, byla jako obvykle na permakulturních akcích velmi příjemná. Naprostá většina účastníků měla vlastní farmy nebo větší pozemky a hodlala získané know-how okamžitě začít využívat. Po večerech jsme si sami organizovali workshopy a prezentace se sdílením různých dovedností, nebo se promítaly filmy.

Hodně jsem si rozšířila obzory a aspoň rámcově teď budu schopná se zadržováním vody radit a dávat tipy i jiným. Je něco úplně jiného o tom jen číst a dívat se na videa, a opravdu si to vyzkoušet v konkrétní krajině a s rýčem a hráběmi v rukou…

Desetiminutové video z celé akce, kde je mimo jiné dobře vidět, jak jsme prokládali hráz větvemi, zatravňovali hotovou hráz a jak lidská práce doplňovala práci bagru: