Poprosili jsme Moniku Dobovodskou z ukázkového projektu Městská zahrada v Komíně , aby se podělila o své jarní zahradní zážitky.

Na jaře všechno zelené ožívá, leze z hlíny, dere se na světlo a roste a roste. Nejradši mám to, co tak činí samo. Prostě si na jaře vyroste samo sebou, bez mého přičinění. Ať už proto, že jsem to někdy v minulosti zasela či zasadila a ono je to rázu trvalého anebo se to tak nějak samo sebou vysemenilo a našlo si, kde se mu nejlépe líbí anebo to zaselo ptáče.

Mně pak stačí jen se procházet zahradou a na jaře to objevit a zařadit do svého sběračského okruhu. Některé zelené natě v zimě beze sněhu, jaká je na jižní Moravě čím dál častěji, nikdy úplně nezmizely, ale na jaře jen očividně ožijí. Třeba zapomenuté česneky. Zapomenuté v zemi schválně, právě proto, aby dávaly ty natě. Nebo poschoďová cibule anebo ošlejch a česneková pažitka. A taky zapomenutá růžičková kapusta, jejíž nově vyrážející lístky jsou zpestřením každého salátu. A kam se rozhlédnu kozlíček polníček. Sice malý, ale zcela samostatný. A vylézá už i lebeda, červená i zelená. A pak taky libeček a sléz maurský.

Úplně nejsladší a nejšťavnatější pochoutka celé rodiny už od půlky dubna vystrkuje své prýty. Je to chřest neboli špargl, jak říkala babička, který na svém stanovišti prý zůstává až 30 let (!). Každý rok prohlašuji, že už konečně máme dost chřestu a nebudeme vůbec žádný další přikupovat, protože ten se chutí ani vůní tomu našemu stejně nevyrovná, a pak v květnu sháním další rostlinky, protože chřestu není nikdy dost …

Ale co to vykukuje pod lískou? Bezkonkurenčně největším překvapením letošního jara je kavkazský špenát pořízený z Permasemínek. Prvním rokem se mi sice povedlo ho v ledničce při té správně nízké teplotě naklíčit, ale pak jsem ho neuhlídala a slabulinké, neduživé semenáčky na parapetu uschly. Druhý pokus o klíčení loni byl tak úspěšný, že se mi povedlo rozsadit aspoň třicet sazeniček a pyšně jsem je nabízela k rozdání. Naštěstí ne dost vehementně, protože než se dostaly na zahradu, třetina odešla do věčných kompostů. A z těch, co byly přesazeny, přežilo léto asi pět rostlinek. Ale i ty nějak zašly na úbytě se začátkem podzimu. Aspoň jsem si to myslela celou zimu, jen ty smutné kolíky trčely na místech, kde původně rostly. Ale najednou se to u kolíků k mé velké radosti zazelenalo. Tak nějak samo sebou…