V Permakultuře CS jsme loni začali vytvářet síť ukázkových permakulturních projektů, kterých máme letos po dvou kolech už sedmadvacet, rozptýlených po celých Čechách a Moravě. Jednu zářijovou sobotu jsme s autobusovou exkurzí navštívili dva z nich – a stálo to vrchovatě za to.
SILEZIKA SUPÍKOVICE
V sobotu ráno vyjíždíme z Olomouce na sever. Počasí je navzdory předpovědím po celý den nádherné. Přejíždíme Jeseníky zahalené mlhou a ocitáme se jen tři kilometry od polských hranic, v Supíkovicích. Tady sídlí první z projektů, Silezika Supíkovice. Jde o neziskovku působící v oblasti postižené vysokou nezaměstnaností, přitom okouzlující krásnou krajinou podhůří Jeseníků. Právě tady a v podobných místech je potřeba začínat s prevencí povodní tak, že budeme napomáhat zadržování vody v krajině – což je pravý opak obvyklé prevence povodní prohlubováním koryt toků. Tak se totiž celý problém jen posílá dál, níž po proudu vody. Silezika nejen že zadržuje vodu vytvářením různých biotopů (tůně, sady, vegetace lemující toky, remízky), ale poskytuje tak útočiště mnoha mizícím druhům živočichů, především obojživelníkům, a současně dává práci místním dlouhodobě nezaměstnaným lidem.
U domu, kde Silezika sídlí, nás vítají „duchovní rodiče“ projektu, Juraj Grňa a Tereza Šarmanová, a provádějí nás nejprve po záhonech se smíšenými zeleninovými a bylinkovými kulturami v blízkosti obydlí. Všude hojně využívají místní kámen, zčásti velmi kvalitní mramor z blízkého lomu. Zajímavé jsou záhony typu „kamenných chinampas“, lemované kamennými zídkami a zapuštěné tak, aby je mohla obtékat voda, kterou sem podle potřeby přivádějí z potoka. Vypadají krásně, prý ale dají tolik práce, že Juraj Grňa tuhle metodu nedoporučuje. Nechybí tu velký hmyzí domeček, prý zabydlený samotářskými včelami, a párek kachen indických běžců pro likvidaci slimáků. Trochu dál od domu je starý sad s cennými místními odrůdami jablek a dalšího ovoce.
Ve vzdálenějších partiích pozemků obdivujeme velké množství uměle vytvořených tůněk, vrbovou matečnici, další a další vysokokmeny ovocných stromů, struktury z obrovských mramorových balvanů… v plánu jsou také skleníky a jednoduché bydlení pro lidi bez přístřeší, jako maringotky.
Podle mapy se místní potok jmenuje Kunětička – asi podle toho, že je tu slyšet kuňkání! Připomínka, že jedním z druhů, které se Silezika zvlášť snaží chránit, je silně ohrožená kuňka žlutobřichá.
Nevím, zda Juraj mluví úplně vážně, když říká, že (původně psycholog) se zklamal v lidech a jeho životní prioritou je ochrana přírody – možná ano, ale Silezika každopádně všechny ty tůňky, kamenné zídky a sady z vysokokmenů starých tradičních odrůd buduje za pomoci místních nezaměstnaných a nepochybně tím pomáhá místní komunitě stejně jako přírodě.
Už ale nastal čas k přesunu na druhé místo, které máme navštívit…
TĚŠÍKOVSKÉ BYDLINY
Směřujeme zpátky k Olomouci, do Těšíkovské Bydliny, ležící v blízkosti Šternberka. Sami sebe ve stručnosti charakterizují takto: „Sousedské bydlení v přírodě s využitím místních zdrojů. Pěstování, chov oveček a koní a slepiček. Částečná potravinová soběstačnost. Kurzy a semináře. Rituály. Bubnování. Zpěv.“
Jde vlastně o rodinný či rodový projekt Jany a Marka Víťazkových, kteří tu žijí se svými třemi dětmi v poměrně velkém objektu, který původně sloužil jako pionýrský tábor. (Tak pohodlně vybavený pionýrský tábor jsem ovšem nikdy neviděla, spíše bych tuhle stavbu přiblížila jako dětskou ozdravovnu nebo školu v přírodě). Původní představou Víťazkových byl cohousing – našla jsem si definici tohoto pojmu: komunitní bydlení, vědomě budované sousedské společenství, které klade důraz na hlouběji prožívané mezilidské vztahy a současně zachovává a podporuje osobní nezávislost. Skutečně se tu po několik let dařilo spolužití několika rodin, ale ty se postupně odstěhovaly, myslím, že hlavně kvůli praktickým problémům, třeba s obživou v blízkém okolí. Teď se projekt začíná víc podobat rodovému statku, někteří z rodičů Víťazkových ostatně bydlí poblíž. Díky velkorysým prostorám sem mohou stále proudit přátelé, spřízněné duše a sousedi na různá setkání, například na nejbližší DýňoHraní v sobotu 18. října, a konají se tu různé kurzy, třeba zdravého vaření nebo bylinkářství, příměstské tábory pro děti a podobně.
Budova s okolím – zahradou se smíšenými kulturami, kde převažují léčivé byliny, se suchými získami, s koupacím jezírkem a vyhlídkami do malebné krajiny v sousedství – má velmi příjemnou, přátelskou atmosféru, ostatně oba Víťazkovi jsou zahradní architekti a pracují s principy feng-šuej. Dál od domu najdeme pastvinu pro ovce a koně, a také prostor pro slepice (kvůli kurzům jsou odsunuty opodál k lesu). K pěstování zeleniny se využívá skleník a pařeniště, což v této poloze (asi 500 metrů nad mořem) produkci hodně pomáhá.
Jana nám připravila úžasně chutnou veganskou svačinku (buchty, placky) a večeři (zelenina, rýže a luštěniny kořeněné trochu v indickém stylu, různé druhy pečených tykví). Je tu tak příjemně, že se nám ani nechce vracet do Olomouce, ale zmeškali bychom své vlaky, tak se loučíme… pokud budu časem hledat místo na nějaké setkání či kurz, určitě si na Bydlinu vzpomenu.