EUPC se koná jednou za dva roky. Tentokrát ji uspořádali Irové v horách Wicklow Mountains, přesněji v turistickém středisku Knockree Youth Hostel u obce Enniskerry, od 8. do 13. srpna. Byla to akce velmi pestrá a nabitá tématy i nadšením.

Nejprve jsem dojela z Dublinu vlakem do přímořského městečka Bray, pak autobusem do půvabné vesničky Enniskerry, a pak ještě bylo potřeba pokračovat asi tři kilometry pěšky. Naštěstí jsem už v autobuse kontaktovala tři další účastníky konvergence, Maďarku Judith, Francouze Sylvaina a Britku Elizabeth, a tak jsem netápala v otázce, jestli jdu poslední pěší tříkilometrový úsek cesty správně, nebo jestli bloudím. Kráčeli jsme po úzkých asfaltkách krajinou skládající se z pastvin, usedlostí a živých plotů tvořených kameny prorostlými křovím, ostružinami a břečťanem. Občas se nám otevíraly krásné vyhlídky do hor porostlých lesy. Cestou nám odebrala bágly do svého auta irská dobrovolnice Wendy, která vezla bylinky do kuchyně, a když se potom rozpršelo, ještě se pro nás s uvolněným autem vrátila.

Konvergence trvala celkem pět dní, od čtvrtka do pondělí, a o poslední den a půl jsem bohužel kvůli zpáteční letence přišla. Ale i tak jsem tu vstřebala spoustu dojmů.

Potkala jsem tu řadu starých známých z evropské skupiny permakulturních učitelů, což byl projekt, který probíhal tuším v letech 2012 až 2015 – Italku Annu, Němky Sandru a Petru, Ira Davieho, samozřejmě výkonného ředitele britské asociace Andyho Goldringa… a také jedinou Češku Lindu, která tu pracovala jako dobrovolnice u uvítacího stolku a která dělá disertaci na téma ekosystémových služeb různých designů permakultury.

Stravování a program

Jídlo bylo veganské a většinou bezlepkové, což znamenalo spousty a spousty zeleniny a hodně brambor, které jsou v Irsku podobně jako u nás tradiční potravina. Postupně mi začal hodně chybět chleba a byla jsem ráda, že mám z domova s sebou aspoň nějaké mussli a oříškové tyčinky. Musí se ale přiznat, že dieta, kterou nám předkládali, by mohla mít příjemný efekt zhubnutí, pokud by člověk nic jiného nejedl.

Hned první večer jsem zjistila, že v jedné z kluboven hostelu otevřeli místní pěstitelé „seed bar“ – člověk si koupí sáček semínek a dostane k tomu nádavkem sklenici piva, cideru nebo vína. Zřejmě jim chybí nějaká licence na prodej alkoholu či co, a tak to dělají takhle. – Samozřejmě že jsem tam zašla, dala jsem si semínka trhacího zelí (v britsko-irských podmínkách je vytrvalé, sklízejí se postupně listy) a k tomu půllitr místního irského „pilsen“ – což je nápoj kalný a bez pěny, ale s dobrou hořkou pivní chutí. V příštích dnech už jsem se pořizováním semínek ani nezatěžovala…

Program konvergence byl z větší části „open space“, to znamená, že lidé nabídnou své příspěvky, programy probíhají současně v několika prostorách a účastníci mezi nimi mohou přecházet. Něco ale předem naplánováno bylo: každý den od pěti probíhalo jednání EUPN – European Permaculture Network, což je iniciativa volně navazující na projekt spolupráce učitelů, o kterém jsem se zmiňovala, a cílem je vytvořit síť nejrůznějších evropských permakulturních organizací a uskupení. Kromě toho bylo na programu několik společných aktivit – v prvních dnech besedy s „elders“, tedy nejzasloužilejšími permakulturníky, a obzvlášť s Britem Grahamem Bellem, v neděli společné hledání nových cest a v pondělí výzva pro nové hlasy v permakultuře, aby se představily.

První noc a první den

Na pokoji nás bylo šest žen (i když některé pokoje byly i smíšené) a nejhlučnější byla Angličanka Morgan, která chrápala, kašlala, vzdychala, sténala a vykřikovala ze spaní, štrachala se ve svých četných báglech, vrzala s postelí… ráno ale vybraným anglickým přízvukem prohlásila, že o sobě ví, že je “very noisy person“ (velice hlučná osoba), a že jí je už sedmdesát sedm let… to bylo trochu odzbrojující. Jinak je to feministická spisovatelka a zaměřuje se na lidské komunity.

Ráno jsme dostali ovesnou kaši s ovocem a příjemně mě překvapila pojízdná prodejna dobrého espresa, parkující na dvorečku před hostelem. Následoval hodinový zahajovací kruh venku na trávníku, kde se nám představili pořadatelé a dobrovolníci a pak jsme vedli různé řízené konverzace ve skupinkách, řadili jsme se podle světových stran a podle zemí, odkud jsme, vytvořili jsme řadu podle svých zkušeností v permakultuře a podobně. Následoval panel „elders“, což nebyli doslova staříci, ale lidé, kteří jsou v permakulturním hnutí nejdéle, z panelistů jsem znala Andyho, Davieho, Morgan, a jako známé jméno Maddy Harland z časopisu Permaculture (kdybych si fandila, řekla bych, že Maddy dělá v Británii to co já v Čechách – permakulturní publicistiku). Vzpomínali na své začátky, a pak vypíchli to nejdůležitější, nač během své permakulturní dráhy přišli – všichni v té souvislosti mluvili o sociálním designu. Líbil se mi bonmot Davieho, že od života v „egosystému“ se musíme naučit přechodu na život v ekosystému.

V programu byly dlouhé pauzy určené na klábosení a navazování kontaktů, čili na „socializaci“, která jak známo bývá na těchto akcích nejdůležitější. To jsem úplně stoprocentně nevyužívala, přece jen mám v mluvené angličtině proti rodilým mluvčím hendikep, a jakmile spustí běžně rychlý a idiomatický rozhovor mezi sebou, obvykle jen tuším, jaké je hlavní téma, ale nuance mi unikají.

Dopoledne jsem šla na workshop Morgan nazvaný „Permakultura a gender“, kde nám v podstatě vyložila svoji vizi dekonstrukce nukleární rodiny (což je koncept, který jí zjevně připadá mimořádně dusivý a má dojem, že může za všechny potíže se vztahy, s identitou a nedostatkem sebevědomí zejména žen). Na místo nukleární rodiny by mělo nastoupit nějaké komunitní soužití, které ale asi Morgan nemá až tolik promyšlené a natož ověřené na konkrétních příkladech. Běžné ekovesnice jsou jí ještě málo, protože v nich bývají konvenční rodiny zachovány. Pak jsme probírali, co v nás její vize vyvolaly. Všeobecně jsme se shodli, že se lidé mají chovat jako nezávislé individuality (hlavně ženy jsou ještě terčem předsudků svého okolí, jak potvrdila jedna mladá Brazilka), ale shoda už nepanovala v tom, že děti nepotřebují oba rodiče, kteří by k sobě patřili (stačí, když rodiče budou šťastní, silní a sebevědomí), a že by se různé obměny v sexuálních vztazích vůbec neměly tajit – o tomhle si opravdu myslím, že by to napáchalo mnoho škod a že by lidé museli projít opravdu velkou transformací, aby to tak mohlo běžně chodit. Ke konci debaty se propírala „zranitelnost – vulnerability“, která je asi důvodem toho, proč si sami přejeme vztahy pojištěné nějakým závazkem, a závěr zněl, že sama zranitelnost je také hodnotná a neměli bychom se jí bránit. Nojo, to se lehce říká… a obecněji je z toho vidět, že permakultura je opravdu všeobjímající a dojde v ní i na nečekaná témata. Morgan ještě navázala další den workshopem „Permakultura a sex“, kde se v probírání těchto otázek pro velký zájem pokračovalo. K tomu mám dvě lehké výhrady – jednak se mi tak úplně nelíbí, když jsou genderová, ženská a feministická témata spojována tak často s něčím sexuálním – copak máme problémy se sexem my ženy, ale muži ne??? A zadruhé se mi vybavila „tabu témata“, která snad kdysi určil Mollison a mezi nimiž byl určitě sex, dále stravování (veganství versus masožroutsví) a konečně víra (spiritualita) – s tím, že všechna tato témata jsou velmi emocionální, vyvolávají velké kontroverze a v permakultuře by se tudíž řešit neměla, respektive bychom v nich měli být úplně tolerantní. Vytáhnout tato témata je tudíž trochu „podpásovka“, protože spolehlivě zabírají svou emocionálností, ale nemáme právo o takových věcech vynášet soudy a vnášet je do permakulturního designu. – To mě ovšem nenapadlo hned a Morgan jsem to nesdělila – napadá mě to teď, když o tom píšu, jako typická „schodišťová“ reakce.

Po obědě jsem šla na workshop Charlieho Brennana o etice – víceméně nám dal za úkol zamyšlení nad tím, co je to etika a morálka a morální a nemorální jednání, vysnívali jsme si své ideální místo v krajině a podobně. Spontánně jsem si začala kreslit kočky a okamžitě mi došlo, že moje zbožňované kočičky jsou právě moje morální dilema – pro ekosystém zahrad v okolí domu moc dobré nejsou, a ještě ten způsob jejich stravování, tolik masa, konzerviček, pytlíků…!!!

No a potom následovalo první ze série jednání EUPN – pod Andyho vedením si vysníváme, co bychom asi mohli slavit na velké párty za pět let, v roce 2023. Dobrá metoda, jak motivovat lidi a všechno oživit. – Díky tomu, že mě obzvlášť zajímá oblast osvěty a vzdělávání (mohli bychom například slavit propojení evropských sítí ukázkových projektů, nebo vytvoření systému přehledných informací o našich vzdělávacích systémech včetně cest k diplomům DAPD), se seznamuju se Stevem Charterem, koordinátorem IPEN (International Permaculture Educational Network), což je zatím zárodečná iniciativa britské asociace, která by se ale ideálně měla osamostatnit a zapojit do EUPN. Tady by mohla kynout nějaká smysluplná spolupráce!

Večer je na programu živá hudba – bavič, bubeník a zpěvák ze Zimbabwe nás s podporou dvou místních kytaristů vyhecovuje k tanci a rozpohybuje, což je velká legrace a po dni, kdy jsme si namáhali mozky, taky vítaný relax. Tentokrát si dávám jiné místní pivo, „ale“ – ale to mi nechutná, má grapefruitovou příchuť.

Vize budoucnosti a vodní krize

V pátek ráno je vidět, že osazenstvo zhoustlo, zřejmě dorazili místní irští účastníci a je tady možná stovka lidí. Celkový počet – s těmi, kteří se objevili jen na kratší dobu – může dosahovat až dvou stolek lidí.

Začínáme ranním kruhem s Grahamem Bellem, britským pamětníkem, který vzpomíná na své permakulturní začátky. Netušila jsem, že Graham – dnes poněkud karikaturně působící tlouštík – byl svého času i vlivný zelený politik. V současnosti lesní zahrada, kterou vytvořil se svou ženou Nancy, nejstarší v Británii, protože zahrada úplně prvního průkopníka Steva Harta už zanikla. Stejně jako když jsem Grahama viděla naposledy (asi to bylo v Leeds na setkání učitelské skupiny), se v závěru přednášky – řka, že musíme být silní – rozplakal.

Pak jsem šla na workshop Steva Chartera o IPENu, kde jsme si říkali, co bychom si tak od této sítě přáli, až se rozvine.

Druhý dopolední workshop, který jsem si vybrala, vede moje spolubydlící Elizabeth se svým kolegou a téma je „mezinárodní spolupráce“. Jde o celosvětový program Sustainable Development Goals (SDG), obdobu Agendy 21, který si dal za cíl vykořenit v letech 2015-2030 chudobu, hlad, nespravedlnost, špatné životní podmínky, a dosáhnout udržitelnosti. Má celkem 17 dílčích cílů, které definují, co by se mělo dělat. Účastníci diskuse podrobují program kritice, jde o aktivitu „seshora dolů“ a v dysfunkčních ekonomických systémech je předem odsouzená ke krachu. V závěru diskutujeme nad jednotlivými dílčími cíli z permakulturního hlediska.

Odpoledne jdu na workshop Sandyho, syna Grahama Bella, o tom, jak je organizovaná britská PK asociace – Sandy je předseda správní rady (board of trustees) a ti trustees jsou právně zodpovědní za finanční záležitosti asociace. Je jich je asi deset, ale v době krize byli jen čtyři, snaží se, aby tam měli půlku žen, ale nemají (zajímavé je, že kdykoli řeknu, že v naší radě je 7 žen a 0 mužů, všem to přijde přijatelné a normální… nebo snad jako statistická odchylka – ale kdyby to bylo opačně, bylo by to na pováženou!), a mají dvacet zaměstnanců na částečné úvazky – celých úvazků je sedm. Andy Goldring má 0,8 úvazku a žertem označuje Sandyho za svého šéfa. Uvažují o zavedení sociokracie.

Po večeři tentokrát následuje „vlastní tvorba“ v podobě zpívánek, recitací, vyprávění vtipů a hlavně Sandyho hraní na housle – to umí moc dobře, je to ryze irské temperamentní fidlání jako ke čtverylce.

Když ale jdu spát, najdu na dveřích ložnice upozornění, že se nesmí vůbec používat voda, protože zásoby v kontejnerech došly. V Irsku mají letos v létě netypické sucho („dry spell“), přestože se to nezdá, protože během naší akce často prší, ale tato naše vodní krize je zřejmě způsobena spíš tím, že hostel není dimenzovaný na tak obrovský provoz. Jak jsem pochopila, je zřejmě potřeba vodu odněkud do zásobníku přečerpat, možná dovézt v cisterně. Během dalšího dne se to vyřeší, ale stále je potřeba maximálně šetřit.

O permakulturních diplomech a mnohém dalším

V sobotu jsem si vybrala workshop Moniky Frank (to je Němka žijící trvale ve Francii) o systému DAPD/DPD, tedy permakulturních diplomů, v Evropě. Téma mě zajímá, protože jsem právě teď v červenci sama získala britský diplom DAPD a trochu jsem naočkovala radu našeho spolku myšlenkou, že bychom u nás mohli o obnovení cesty k diplomu uvažovat. (Pro ty, kdo nevědí, oč jde – je to další možný krok po absolvování PDC – Úplného kurzu permakulturního designu, a v některých zemích platí pravidlo, že by hlavní lektor PDC měl mít diplom DPD.) Dověděla jsem se, že Němci mají opravdu propracovaný vzdělávací systém pokročilých kurzů, které musí zájemci o DPD absolvovat. Má dva stupně – školení je možné ukončit po roce bez titulu, nebo to dotáhnout k vytvoření portfolia deseti designů a k akreditaci. Čili peníze, které se za to platí, studenti vkládají do těchto kurzů, spíš než aby investovali jako u britského systému za tutorial, neboli za vedení školitele.

A dál jsem se na programu nečekaně ocitla i já – kdysi jsem v nějakém on-line dotazníku sama navrhla představení našeho spolku a aktivit, hlavně sítě permakulturních projektů, ale doufala jsem, že se na to zapomnělo… jenomže teď jsem příslušný lísteček se svým programem našla v rozvrhu. Můj počítač se sice neskamarádil s projektorem, ale tak moc to nevadilo, ukázala jsem jen pár obrázků přímo na obrazovce. Na besedu přišlo jen asi pět šest lidí, ale atmosféra byla velmi přátelská. Zajímalo to hlavně Valerii z Rakouska a jejího kolegu, kteří říkali, že v Rakousku je několik PK asociací – a ve Španělsku zrovna tak. Zajímavé, že tam vznikají skupiny, které spolu nemluví, nesouhlasí nebo jen nevidí smysl v úzké spolupráci, kdežto u nás se vždycky vydělují pouze „silní jedinci“, kteří si své aktivity dělají po svém byznysovým způsobem a nikoho k tomu nepotřebují. Vysvětlení pro to nemám… ledaže, jak říkala Valerie, je v Rakousku nesmírně snadné založit nějaký spolek, a jeho provozování vás nestojí žádnou energii a čas. – Takže na tomto místě musím vyjádřit svůj vděk všem byrokratům, kteří v ČR ztrpčují neziskovkám život, díky čemuž přežijí jen ty nejživotaschopnější a nejnabitější nadšením. Je to svého druhu přírodní výběr… Úspěch měla naše permakulturní šalina i naše brožurky (jejich fotky na notebooku jsem dala kolovat).

Uvědomila jsem si, že nejsme moc typičtí (získávat peníze na provoz organizace prodejem brožurek širší veřejnosti není obvyklá praxe) a že jsme opravdu dobří (v Evropě není moc podobně aktivních permakulturních asociací, když nepočítáme permakulturní velmoci jako Británii a Německo). Tímto děkuji všem našim úžasným a skvělým radním a dalším spolupracovníkům a spolupracovnicím, a samozřejmě našim členům a dalším podporovatelům a studentům našich kurzů!

Odpoledne jsem šla na workshop Skotky Lusi Děti v permakultuře (je jednou z autorek brožurky, která byla vydaná k pražské květnové konferenci stejného tématu a je ke stažení na webu www.childreninpermaculture.com. Pak následovalo další setkání EUPN, kde naše vzdělávací skupinka prozatím skončila (teď je na Stevovi, aby něco vygeneroval, což je myslím nejefektivnější způsob – jeden člověk danou věc navrhne a ostatní k tomu pak mají poznámky), a tak jsem se zapojila do skupinky komunikace – nebo spíše do prozatímního týmu komunikace s veřejností, protože dlouhodobí členové, jako Dánka Cat a Holanďan Leo, na konvergenci nepřijeli. Bohužel si ale vůbec nepamatuju, jak vypadá web EUPN a co na něm je. Ale vypadá to, že jsem se zase uvázala k nějaké menší spolupráci… no budiž, přede dvěma lety na EUPC v italské Bolseně jsem na to opravdu neměla sílu, byla jsem daleko zoufalejší z přetíženosti – tehdy jsme chystali konferenci Permakulturní dům a mimořádné valné shromáždění, kde bylo nutné přijmout nové stanovy…

Večer byla diskoška! Neodolala jsem vzácné příležitosti si zakřepčit a odvázat se, to se mi jinak hned tak nenaskytne…

Můj poslední den konvergence

V neděli se po ranním kruhu kolektivně fotíme – i přes počínající déšť – a pak pokračujeme vespolek v jediné skupině brainstormingem. Vyjmenováváme různá hnutí spřízněná s permakulturou, se kterými bychom se mohli propojit a rozšířit tak současný „ekosystém“ permakultury. Mezi vším možným, co lidi říkají, úplně chybí – ve srovnání s ČR – hnutí přírodního stavitelství, a potom anastazijci, kteří od nás na západ evidentně nepronikli. Také pro ČR typické hnutí bio-konzumentů (Pro-Bio Liga), nebo hnutí mírně alternativních „bio-rodičů a bio-matek“ (Pravý domácí časopis) jmenována nejsou, čili asi nemají nějaké své silné obdoby. Pak Davie vyzývá několik místních protagonistů vytipovaných irských hnutí, aby představili, co dělají – v rámci toho se například detailně vysvětluje princip KPZ a překvapuje mě, jak málo účastníků se do nich zapojuje. Mimo jiné se taky mluví o propojení umění (výtvarného) s permakulturou, vstupuje Mark Boyley, který žije bez peněz a píše o tom knihy, a nakonec představitelka Ecolise (síť ekologických organizací a inicitativ, která má ambice ovlivňovat i politiku, viz www.ecolise.eu).

A abych nezapomněla, celou tuhle diskusi zahájila hyperaktivní stařenka Morgan s provoláním, že děkuje všem ženám a že bychom měli rehabilitovat slovo „cunt“ – česky „kunda“… a že by každá žena měla svoji „cunt“ nahlas pozdravit a poděkovat jí. To je přijato ostatními s humorem. (No já nevím, řekla bych, že mužské genitálie jsou na tom velmi podobně, není to ani tak genderová otázka, jako spíš proč je plození dětí a všechno, co s tím souvisí, pokládáno tak často za vulgární… což je na antropologický rozbor, ale při této příležitosti jsme se toho rozhodně nedobrali…)

Každopádně jsme se v druhé části tohoto programu rozdělili do menších skupinek, které zodpovídaly stejné otázky – v zásadě na téma, jak šířit permakulturu mimo její současný ekosystém. Pak se to všechno dalo dohromady, Andy pronesl závěrečné povzbudivé poselství, a tři ženy během toho pokreslily tři spojené flipchartové papíry malůvkami připomínajícími sprejerské výtvory – nejvýraznější bylo slůvko „cuntish“ s malůvkou připomínající něco mezi srdíčkem, květinou a vulvou – zřejmě reakce na připomínku Morgan, a cuntish zřejmě znamená něco jako drzý až protivný.

Odpoledne – už po mém odjezdu – se pokračovalo zase kolektivně tzv. Talanoa dialogem – tahle věc pochází z Fidži a jedná se o kruh „storytellingu“, sdílení v bezpečném prostředí vzájemné vstřícnosti, kde nikdo nikoho neshazuje a nekritizuje. Při mém odjezdu byly už v hlavní hale na zemi pro tento účel rozloženy polštáře z gaučů.

A v pondělí jsem ještě propásla blok „Nové hlasy v permakultuře“. Ale i tak bylo všechno, co jsem na EUPN tentokrát viděla a slyšela, hodně inspirativní. Když teď budeme v našem spolku něco řešit, budu mít daleko lepší představu, jestli někde jinde dělají něco podobného, nebo jak danou věc řeší. Prostě není nad osobní setkávání „naživo“…