Ve dnech 7. – 11. září 2016 se v malebném italském městečku Bolsena konala akce zvaná EUPC – European Permaculture Convergence. Bylo to rušné a povedené setkání!

Tyhle evropské konvergence se pořádají ob rok a v letech mezi tím se vždycky konají konvergence světové. Minulé EUPC 2014 se konalo v Bulharsku, další v roce 2018 bude pravděpodobně v Holandsku nebo ve Francii. A mimochodem, v počátcích evropské permakultury, kdy se na EUPC sjíždělo jen třeba dvacet lidí, se tato akce několikrát konala i v Čechách (2000, 2004, 2006 a 2008) a na Slovensku (2002). Dnes ovšem jde o velké setkání dvou a více stovek účastníků, takže my Češi se zatím o další hostitelství neucházíme 🙂

Bolsena leží asi 150 km severně od Říma, na břehu obrovského jezera za hradbou hor, a je to místo velice pohodové, lázeňské, ale přitom neokázalé, kde hlavně v historickém centru kvetou obchůdky a restaurace s lokálními produkty a agroturistika. Italští organizátoři se rozhodli pro novátorské pojetí konvergence – pořádat ji přímo ve starobylých ulicích městečka, v jeho divadelních a schůzovních sálech a v zahradách, za silné účasti místních lidí, kteří se tak zároveň seznamovali s permakulturou. Myslím, že to vyšlo a všichni jsme si to užili.

Ve znamení sociální permakultury

Do Bolseny jsem dorazila ve středu odpoledne, hlavní italská organizátorka Anna Bartoli mě bouřlivě uvítala a bouřlivě objala (jak jinak v Itálii), dostala jsem barevný účastnický náramek a mohla jsem vyrazit na program.

Na konvergenci vždy běžely 2 – 3 přednášky nebo workshopy současně a všeobecně převládala, jako na všech podobných akcích, které jsem zažila, sociální témata. Začala jsem workshopem o sociálním PK designu, který se konal v zahradě klubu pěstitelů hortenzií pod cirkusovým stanem a vedly ho dvě Američanky, černošská aktivistka Pandora Thomas a dnes již legendární ekofeministka a revolucionářka Starhawk. Celá dílna se nesla v emocionálním duchu výzev k solidaritě se znevýhodněnými a k tomu, abychom se zamysleli nad svým privilegovaným statutem a nad tím, jak ho využíváme. Pandora má daleko víc vervy než šedovlasá pětašedesátnice Starhawk, která mluví tiše a jen občas probleskne humorem, jako třeba když vyprávěla, jak ji vždycky zaskočí, když na ni zaměstnanec letiště vybafne „Kdo jste?“ – neboť je to velmi komplikovaná otázka. My jsme pak dostali za úkol se na toto téma chvíli bavit se svým sousedem.

Podobných cvičení bylo na programu několik, takže jsem se během dílny seznámila se třemi nebo čtyřmi novými zajímavými lidmi. Předem jsem ovšem spíš očekávala, že se budou probírat (nebo se aspoň zmíní) metody, jak sociální PK design uskutečňovat, jako je třeba sociokracie, emerging structures (vynořující se struktury, termín Tobyho Hemenwaye), možná Dragon Dreaming (dračí snění), nebo analogie lidí a rostlin v ekosystému pozemku, jakou uvádí v knize Permaculture and People Looby Macnamara… nic takového. Zato nám Pandora ozřejmila pojem „intersectionality“, což znamená, že se lidé nemají dělit JEN na černé a bílé, muže a ženy apod., ale že každý člověk je křižovatkou mnoha takových dělítek. No, mně se to upřímně řečeno zdá být samozřejmé, ale chápu, že Američanům třeba ne. Líbila se mi metoda „galerie“, kterou předvedla Pandora – lidé měli na několik velkých papírů, rozvěšených po zdech stanu, psát své odpovědi na otázky typu „co je to sociální permakultura?“, „příklady účinné solidarity“ a podobně. Zároveň si četli odpovědi ostatních. Při větším počtu lidí a široké tématice je to určitě lepší než společný brainstorming, který může někdy být trochu únavný a topit se v samozřejmostech.

Ve čtvrtek jsem zašla na další workshop Starhawk, tentokrát na téma, co máme my aktivisté dělat v době globálního oteplování. Musím říct, že můj „srdeční koncept“ v tomto směru je Rob Hopkins s Transition Movement, který to vyhmátl naprosto dokonale, takže agenda tohohle workshopu mi přišla už nadbytečná. Názorné metody, jakými Starhawk s lidmi pracuje, byly ale poučné. Napřed vyzvala pětici dobrovolníků, aby společně drželi ve vzduchu židli a představovali tak pilíře dnešní konzumní společnosti – vlivy ekonomické, politické, sociální, kulturní, a konečně individuální. Pak postupně ty „vlivy“ odebírala a dobrovolníci židli pouštěli, až zbyla jen politika, poklesla pod tíhou židle a vzdala to. Dále následovalo cvičení, kdy jsme se rozdělili podle předem určených témat na pracovní skupiny typu Activism, Networking, Media, Protest, Politics, Alternatives… a dělali jsme v podstatě SWOT analýzu situace ze svého vybraného hlediska, jen s tím, že „S“ byly naše zdroje. Vybrala jsem si média a znovu jsem si uvědomila, že téma klimatických změn to má v médiích dost těžké, a to nejen u nás!

V závěru konvergence jsem šla ještě na dílnu Looby Macnamara, jejíž téma znělo „What is Cultural Emergence?“ – neboli vynořování nové, jiné kultury. Měli jsme si uvědomit procesy, jakými se mění celý náš životní styl, způsob života, hodnoty, chování, archetypy… a jaké konkrétní změny kolem sebe pozorujeme. V závěru nás Looby vyzvala, abychom vytvořili kruh, po jednom hrdě vystoupili doprostřed a oznámili ostatním, co uděláme pro permakulturu během příštího týdne. Odpovědi se různily od „udělám si design svého pozemku“ až po „postavím se do deště a pořádně promoknu“.

Evropská spolupráce

Každý den dopoledne se scházela Evropská permakulturní síť – EuPN, kde bylo zastoupeno asi patnáct evropských zemí. Z Čech jsem tam byla jediná, z našich sousedů tam bylo přítomno poměrně hodně Němců a Rakušanů, a z ostatních slovanských národů Ukrajinec Pavlo Ardanov, Srb Zvonko Orsolić a pár Slovinců (osobně je neznám – Slovinci jezdí na evropská setkání ve velkých počtech a pokaždé se objeví noví lidé). Ve čtvrtek se na nás virtuálně (formou skype konference) napojil Chorvat Nenad Mjalković, který v rámci skupiny řeší způsoby online komunikace, a bavili jsme se o tzv. „blended meetings“ – smíšených schůzích fyzicky přítomných a virtuálně přítomných lidí. Musím říct, že to podle mě zdaleka není ono, jako kdyby Nenad byl opravdu na místě. Zabírá to totiž mnohem víc prostoru a času, než kdyby mezi námi opravdu fyzicky byl – střídavě vypadával zvuk a mikrofon, kamera nestíhala sledovat dění, a pro Nenada bylo také těžší pochopit, co se přesně v plénu děje.

Sérii schůzí řídila neúnavná Němka Sandra Campe a hlavně Rumun Claudian Dobos v roli facilitátora, který nám nejprve zrekapituloval sociokracii a tvorbu konsentu – jak na základě nějaké „tension“ (napětí, tužby, přání) vznikne „driver“ (česky bych navrhla pojem „vektor“, hybná síla) – a nakonec jsme napsali na plachty svých pár „driverů“ čili vektorů. Můj osobní vektor byl, že bych si přála nějakou koordinaci mezinárodních kurzů už ve stádiu plánů rok dva dopředu (například učitelské kurzy – těch se v Evropě neuživí tolik, kolik jich bylo letos, a pak nemají dostatek studentů…) a také možnost někde přehledně najít osnovy kurzů PDC (Úplných kurzů PK designu) a cest k diplomu DPD v jednotlivých zemích.

V dalších dnech jsme naše vektory zpracovávali, rozdělili jsme se na pracovní skupiny a na plachty papíru napsali, co a jak by se mělo dělat. Sama jsem skončila ve skupině „Education“, kde nakonec kromě mě zbyl už jenom Dán Kurt. Ten se ujal vymýšlení webové platformy, kde by byly osnovy kurzů a cesty k diplomu pěkně přehledně zpřístupněné, já jsem nabídla, že oslovím různé organizace a materiály posháním. – Načež na závěr tohoto sezení nás Sandra upozornila, že přesně tohle patří k výstupům práce evropské skupiny PK učitelů, která získala pro léta 2012 – 2014 evropský grant a pravidelně se setkávala. Na několik setkání této skupiny jsem také jela, třebaže ČR nepatřilo k partnerům projektu a grant jsme tudíž neměli. Ach jo, takže bych měla o výstupech vědět! – Zastyděla jsem se, ale když jsem pak doma v klidu propátrala web www.permateachers.eu, došla jsem k závěru, že ze všech těch materiálů, které na něm visí, je potřeba vybrat to podstatné, nějak to utřídit, doplnit to a udržovat to v up-to-date stavu. Ostatně Evropská permakulturní síť bude mít vlastní web, což bude nástupce dosavadního webu Evropské permakulturní rady zvané Permaculture Council for Europe, www.permaculturecouncil.eu. Tato rada nedělala nic jiného, než že vždy zajistila konání dalšího setkání EUPC, kdežto evropská skupina by měla propojovat nejrůznější aktivity jednotlivých zemí, jako třeba sítě ukázkových projektů, a měly by tam čile proudit informace.

Co nového v Británii

Mezinárodní debatu jinak také vede britská permakulturní asociace a na jejím webu www.permaculture.org.uk najdete několik mezinárodních projektů. Lídr britské asociace Andy Goldring nás seznámil s projektem Next Big Step, což je snaha o propojení a synergii permakulturních iniciativ v zemích celého světa. První impulz vznikl na světové konvergenci na Kubě v roce 2013, kde lidé projevili přání nějak víc rozvíjet PK síť a kontakty a spolupráci mezi zeměmi. Andy nám dal na úkol ve skupinách zodpovědět otázku „Co svět potřebuje od permakultury a v čem je permakultura jedinečná?“ a vybrané odpovědi se pak sepsaly na flipchart, druhé cvičení bylo na téma „Co potřebujeme k tomu, aby se naše vize uskutečnily“. Andy je vždycky hodně vtipný a tentokrát se mu povedlo třeba to, že naše nápady předčítal v minulém čase, jako že jsme všechny ty věci už dokázali, takže můžeme slavit („udržitelný, solidární svět, plný radosti a spolupráce, obnova přírody…“). Pak zdůraznil, že v permakultuře „je lídrem každý“, neexistuje jeden vůdce, ke kterému by se vzhlíželo, právě naopak. Permakultura je podle jeho slov velice široká židle a vejdou se tam ti, kteří ji dělají, ale nevědí o tom a neoznačují to tak, i ti, kteří jsou na tom právě opačně.

Charakteristický pro Next Big Step je sociokratický model a pravidelné facilitované diskuse. Projekt pracuje s „modelem konstelací“ nebo souhvězdí, kde se vynořují různé aktuálně aktivní skupiny (konstelace) jako je třeba momentálně CIP, Children in Permaculture. Tahle skupina je podpořena evropským grantem, ČR je mezi partnery projektu a setkání CIP se konalo v Bolseně bezprostředně po EUPC. Podrobnosti se jistě brzy dovíme od českých účastnic!

Andy Goldring a jeho spolupracovnice Naomi nás také informovali o mezinárodním programu permakulturního výzkumu (Research – najdete na webu britské asociace), který existuje asi dva roky, utěšeně se rozvíjí a shání spolupracovníky po celém světě.

Praktická témata

Na EUPC dorazila také slavná „slaměná stavitelka“ Barbara Jones, a tak jsem se koukla na její přednášku, což byl skutečně dokonalý a populární přehled o slaměném stavění pro laiky. Barbara je překvapivě droboučká žena s ježkem na hlavě – představovala jsem si ji jako pěknou vazbu, když přece sama staví! – a mluví tichým, klidným, autoritativním hlasem.

Místní lektor Stefano Soldati, guru, který zaváděl permakulturu do Itálie, zase hovořil na téma „Můžeme nakrmit lidstvo?“ Důkladně probral planetární zdroje vody, orné půdy a potenciální permakulturní řešení – keyline metodu provzdušňování půdy, svejly, podsevy, případně veganství (třebaže zvířata na permakulturních pozemcích jsou prospěšná, takže spíš umírněnou masožravost) a podobně. Vyšlo mu samozřejmě, že hlad je kulturní problém! – Nojo, dobře, ozval se ve mně rejpavý hlásek, ale na základě tohohle všeho bychom si měli přece jenom spočítat, kolik lidí se na zeměkouli vejde. Díky za zprávu, že to ještě není takový průšvih, ale kdybychom se množili exponenciálně, přece jen by to průšvih byl! A to tady nikdo neřekl…

Sama jsem do programu přihlásila prezentaci naší Sítě PK projektů v ČR a připravila jsem si povídání o tom, jak to děláme prakticky bez peněz, ale přece jen už máme čtyřicítku zajímavých projektů rozptýlených po celém území ČR, a jak pestrá je jejich škála. Pořad se konal v muzeu na kopečku nad městem, měl silnou konkurenci jiných programů a přišlo na něj jen minimum lidí: zcela neznámá česká paní, která byla v Bolseně na výletě se svým americkým manželem, italskou kamarádkou a se psem a náhodu jí padlo do oka moje jméno. Pak Cat Dolleris, což je Dánka, která vytváří podobnou síť (ale víc se drží původního britského vzoru zvaného LAND), Ukrajinec Pavlo a dva Srbové. – Bylo to velmi komorní, ale nakonec příjemné, vyzvala jsem i ostatní, aby povídali za se o tom, jak to chodí v jejich zemích, a hezky jsme si popovídali.

Vzhledem k vachrlaté dopravě z Bolseny do Říma jsem se už nezúčastnila závěrečného ceremoniálu a loučení, ale zato jsem si udělala turistickou pauzu v nedalekém malebném městečku Orvieto. To je celé vystavěno na strmém útesu a skýtá spoustu podivuhodných památek na etruské a papežské časy. Vůbec celý tenhle kraj – Umbrii – vřele doporučuju k návštěvě, kdybyste náhodou jeli kolem!