Autorka Silivie Urbanová popisuje svoji roční cestu, kdy prošla několika kurzy Akademie permakultury včetně úplného kurzu permakulturního designu a ty jí od základu proměnily život.

Začalo to nevinně, jako vždy a všechno.

Měla jsem deset let malou chatku ve Šluknovském výběžku se zahrádkou asi 500 m², jinak jsem žila celý život v bytě a taky jsem, jako správný zaměstnanec americké korporace, byla závislá na počítači, internetu a sluchátkách. Sousední pozemek užívala starší sousedka jako zahrádku s chatkou pro volný čas, ale bydlela v bytě ve městě. Posledních asi sedm let na zahrádce, ze zdravotních důvodů, vůbec nebyla. Chatka se ztrácela v kopřivách, náletové stromky a keře ovládly postupně celý pozemek a z rozpadlého skleníku rostlo sedm třímetrových olší. Jabloně, třešně a švestky prorůstaly do sebe. Všude se pnula růže a vršky smrků postupně odřezávali kolemjdoucí zájemci o vánoční stromky zdarma.

Jednou jsem se ze zvědavosti koukla na web na katastr nemovitostí, jak je to s vlastnictvím. Zjistila jsem, že sousedka majetek darovala dceři a ta jej zadlužila, takže byla vyhlášena exekuční dražba. Do té jsem se bez pochybností přihlásila a vyhrála ji jako jediný zájemce, v můj prospěch hrálo hlavně to, že dražební portál nenabízel prohlídky a vystavil opravdu nelichotivé fotografie.

Když se to dozvěděli ostatní sousedi, ťukali si na čelo, že jsem se zbláznila, když nestíhám pravidelně sekat ani ten svůj čtverec a koupím si dalších 600 m² divočiny. Já jsem si ale byla jistá, že toho litovat nebudu.

První léto jsem stěží prosekala pár cestiček, na podzim nechala zrušit skleník a shlížela spousty videí o zahradním designu. Všechno to bylo krásné, ale já jsem nevěděla vůbec nic, dosud jsem jen sekala trávu. Postupně jsem se dostala k permakulturnímu designu a ten mě zajímal nejvíc, což mě přivedlo k Akademii Permakultury. Přihlásila jsem se na úplný kurz permakulturního designu. Trval asi čtyři měsíce a na začátku to vypadalo jako něco, co se nemám šanci se svými dosavadními znalostmi a zkušenostmi naučit, ale postupně jsem se do toho dostávala. Mezi přednáškami jsem se pokoušela klíčit svá první permasemínka, pozorovala pozemek, zkoumala kvalitu půdy, rozpoznávala stromy a keře a na konci už jsem zakreslovala mapy a určovala místa pro sluneční pasti, zakládala políčka a další komposty a navrhovala budoucí stav.

Jeden z dalších kurzů, který jsem u Akademie absolvovala, bylo uprostřed letošního léta Bylinkářské praktikum. Podotýkám, že před rokem jsem byla schopna poznat jen levanduli a to musela být v květu. V kurzu jsme se v bylinkové zahradě učili rozpoznávat jednotlivé byliny a jejich skupiny podle společných rysů, jejich léčivé schopnosti a další možnosti využití v kuchyni a kosmetice. V praktické části jsme si sami vyráběli balzám na rty, tygří mast, pastu na zuby, dělali jsme si pleťovou masku a peeling. Tento víkend mě tak nadchnul, že jsem si nakoupila herbáře a jiné knížky o bylinách a jejich schopnostech a dokázala jsem v nich ležet i celou noc. Hned v srpnu jsem rozpoznala desítky bylin na našich loukách a dokonce i na sídlištích, kde bych do nedávna tvrdila, že nic neroste. Začala jsem je sušit a zpracovávat a vnímat jejich sílu. Dnes, i přesto, že je začátek listopadu, dokážu na zahradě natrhat spoustu bylin na vícero variant čajů a do kuchyně, mnohdy jsou to ty, co jsou pokládané za „plevel“.

Mé nadšení mě přivedlo do školy přírodního léčení Tilia, kde nyní spojuji své dosavadní znalosti s novými a doplňuji je o různé formy diagnostiky. Už mám i poptávky na radu s různými zdravotními obtížemi od rodiny a přátel, což mě moc těší.

Čím víc vím, tím víc vím, že vím jen málo, ale vím, že jsem na začáku správné cesty, která mi přináší radost. Závislosti na technologiích jsem se zbavila, jakmile mi vyklíčilo první semínko. Díky Akademii permakultury mohu říct, že jsem zažila jeden z nejzajímavějších roků svého života.

Jo, a sousedi si na čelo ťukají čím dál víc a já se tím nadále bavím…