Nedávno vyšla v papírové podobě příručka, která byla už nějakou dobu k dispozici na webu projektu Děti v permakultuře (www.childreninpermaculture.com) a která je dobrým zdrojem rad, jak aplikovat permakulturní principy a metody v ekovýchově dětí.

Kniha je určena hlavně pedagogům od mateřských školek po druhý stupeň základních škol, kteří by se rádi víc věnovali ekovýchově a učení venku v přírodě – anebo se ekovýchově už věnují, ale rádi by přitom využívali i prvky permakultury.

Příručka tudíž vysvětluje úplné základy permakultury a také rozebírá dnešní neblahou situaci, kdy dětem velmi chybí pobyt venku, učení prostřednictvím přímého kontaktu s přírodou, a spolu s tím i zkušenosti získané vlastními smysly a vlastnoruční prací třeba na zahrádce.

Publikace je výstupem mezinárodního projektu podpořeného Erasmem+ a při její četbě jsem nabyla dojmu, že v jiných zemích možná není ekovýchova rozvinutá tak dobře jako u nás. Proto mi část textů připadala jako „přesvědčování přesvědčených“, vysvětlující věci, které naši ekovýchovní pracovníci z Lipky, Chaloupek a spousty dalších podobných zařízení dobře znají a dělají (viz síť středisek ekologické výchovy Pavučina, www.pavucina-sev.cz). Větší část toho, co v knížce najdou, může ale být inspirativní i pro ně.

Jedinečnost permakulturního přístupu

Permakultura obohacuje běžnou ekovýchovu o dvě oblasti: jednak o etiku (tři principy Péče o Zemi, Péče o lidi a Spravedlivých podílů), a jednak o proces designu – navrhování systémů, ať už jde o zahrádky, obydlí, krajinu nebo lidské skupiny.

Projekt Děti v permakultuře se možná v historii vůbec poprvé pokusil přiblížit tyto věci dětem a začlenit je do ekovýchovy už od tří let věku dítěte. Děje se to důkladně a systematicky: především se tu proberou Holmgrenovy a Mollisonovy permakulturní principy a postoje a jejich aplikace na ekovýchovu, a dále tu najdete kurikulum (osnovu) permakulturní výuky, které je trochu odlišné pro předškolní a školní děti. Jde vlastně o zjednodušený Úplný kurz permakulturního designu, dětská verze má tyto moduly: 1) Co je to permakultura, 2) Živá příroda, 3) Design, 4) Produkce jídla, 5) Struktury, stavby a zdroje, a 6) Sociální permakultura (společenství).

Kniha dává přehledné návody, jak působit vyváženě na smysly („oči“), „ruce“ (získávání praktických dovedností), „srdce“ (vciťování) a „hlavu“ (takto je zaměřena většina běžné výuky – předávání znalostí a práce mozku). Dále uvádí užitečné rozčlenění procesu výuky na „setí“ (dáte nějaký podnět), „růst“ (s podnětem se pracuje) a „sklízení“ (závěry, zhodnocení, „oslava“).

Opakovaně se připomíná, jak je důležité dětem naslouchat a respektovat jejich potřeby, nepokoušet se jim autoritativně předkládat věci „seshora“ (frontální výuka). To platí konečně i u dospělých, ale u dětí daleko víc, protože jsou bezprostřednější a jejich pozornost prostě neudržíte, když je nevtáhnete a netrefíte se do toho, co je zajímá a baví. Kromě toho mohou děti samy přinášet cenné podněty do výuky.

Užitečné rady pro každého permakulturistu

Kniha obsahuje zcela konkrétní rady v podobě několika příkladů výukových plánů. Bude určitě užitečná permakulturistům, kteří chtějí nebo potřebují pracovat s dětmi, ale nemají moc ekovýchovných zkušeností – když budete například pořádat nějakou víkendovou akci a budete potřebovat nějak řešit dětský koutek, najdete v knize pěkný návod v kapitole 7 – Hlavní tipy pro pořádání akcí.

Přidám svou vlastní čerstvou zkušenost babičky pětiletého vnoučka, v jehož mateřské školce jsem začala působit jako lektorka kroužku permakulturního zahradničení.

Svá vnoučata nehlídám moc často, a pokud ano, beru si do péče vždy jen jeden kousek, takže proměnlivou skupinku předškoláků, kterých se na kroužek sejde většinou kolem patnácti a někteří z nich vyžadují speciální péči, bych sama rozhodně nezvládla. Hlavní plán téhle aktivity tedy nechávám na učitelce Radce (absolventce jednoho z našich permakulturních kurzů), která přichází s některými vlastními náměty a děti vždycky svolá, upoutá jejich pozornost a vysvětlí, co se bude dít. Mně připadá úloha vymýšlet větší část námětů, vysvětlovat „odbornější“ věci a názorně ukazovat jednotlivé postupy (jako setí, sázení, vytváření „seed bombs“ z jílu, kompostu a semínek, pletí, mulčování a podobně). Kroužek trvá vždycky hodinu a jeho náplní je jedna, nejvýš dvě praktické činnosti. Někdy nám pomáhá i paní hospodářka, protože ji přírodní zahradničení také zajímá.

Můj dojem je, že děti se potřebují především vylítat venku, z přebytku energie například švihají klacky do kvetoucích keřů a srážejí květy, všelijak vykřikují, pošťuchují se a podobně, a na jejich usměrnění a udržení pozornosti je potřeba zkušená pedagožka. Přesto je program našeho kroužku zajímá, jsou zvídavé a rády se učí nové věci, jen ta překypující energie často ruší jejich soustředění. Chce to trpělivost – něco třeba vysvětlíte pěti šesti dětem, ale za chvíli to musíte vysvětlovat znovu těm, co zrovna nedávaly pozor, a ta první skupina už chce mezitím dělat něco jiného a jedno přes druhé vás zahrnují hlučnými otázkami. Například než celá skupina pochopila, že se cibule sazečka sází kořínky dolů a špičkou nahoru, a dokázala oba konce cibulek rozpoznat, trvalo to zhruba patnáct minut. Takové věci nedokážu předem odhadnout, protože mi přijdou samozřejmé – stejně jako třeba to, že děti budou umět uvázat na provázku uzlík nebo mašličku, což ve skutečnosti dovede jen menší část dětí. Ze svého vlastního dětství mám dojem, že tohle bývala základní dovednost školkových dětí, ale tehdy neexistovaly boty na suché zipy a všude byly tkaničky.

Ještě jeden postřeh – pozornost dětí lépe upoutají zvířátka než rostliny. Například naposledy jsme vyráběli škvoří domečky z květináčů a děti bavilo probírat život a vzájemné vztahy škvorů, mšic, mravenců a slunéček. Dokonce i paní hospodářka se poučila – netušila, že se škvoři živí mšicemi a že nelezou lidem do uší :-)!

Co od knížky můžete čekat

To jsem trochu odbočila, ale chci říct, že při četbě příručky o permakultuře a dětech jsem načerpala řadu podnětů pro svoji vlastní praxi a několikrát mě osvítil „aha efekt“. Knížka vám odhalí věci, ke kterým byste se sami namáhavě propracovávali, kdybyste se řídili jen vlastní intuicí.

Je ovšem potřeba, abychom si my čtenáři z řad „nepedagogů“ trochu zvykli na suchý pedagogický „newspeak“ a smířili se s elementárními výklady věcí, které dávno víme. Dále se nesmíte nechat odradit sáhodlouhým názvem příručky. Anglický originál (Earth Care, People Care and Fair Shares in Education) je taky dost dlouhý, má 52 znaků, ale je údernější – český název má dokonce 60 znaků a je opravdu nestravitelný, takže všichni v našem spolku radši mluvíme o „manuálu Dětí v permakultuře“.

Náš spolek se podílel na vydání knihy finančně (přispěli jsme na její tisk) a investované peníze pocházely z našeho projektu etických investic.

O mezinárodním projektu Dětí v permakultuře si můžete víc přečíst v článku Adély Hrubé tady: https://novy.permakulturacs.cz/slepice-a-jezirko-u-kazde-skoly/

A tady najdete reportáž z loňské mezinárodní konference, kterou tento projekt vyvrcholil, od Ivany Mertové: https://novy.permakulturacs.cz/mezinarodni-konference-children-i-npermaculture/