První ze série reportáží z putování po Novém Zélandu od naší spolupracovnice Majky.
Tak jsem tomu taky podlehla… Možná z mírně ušlechtilých důvodů, ale přece. Po 5 letech obdivování nádherných fotek a příběhů plných dobrodružství z Nového Zélandu jsem tady taky. Bránila jsem se tomu. Říkala jsem si, že lítat nebudu. Ale člověk míní..a když jsem po letech potkala Honzíka při jeho dovolené v ČR, zajiskřilo a bylo víceméně rozhodnuto. Než se po 5 letech života na Zélandu vrátí za mnou do rodné země, že mi nejdřív ukáže ty kýžené přírodní krásy u protinožců. Což znamenalo, že jsem mohla obejít obvyklou nutnost mít zpáteční letenku nebo hooodně vysoký obnos na bankovním účtu. No nekup to. Pocit viny z přispívání na globálním oteplování způsobeným takovým dlouhým letem jsem si vymluvila tím, že už tu svou ekologickou stopu několik let dost snižuju veganstvím (http://thevegancalculator.com), snahou o nějaké to pěstování jídla, kupováním jen nejnutnějšího harampádí a tak celkově.. A hlavně – určitě tam bude nějaká permakultura, tak se třeba něco přiučím, inspiruju a pak to doma pořádně rozjedu.
Tak jsem teda letěla. Vánoce v létě byly zajímavým zážitkem, i přes vysoký risk požáru jsme si na zahradě udělali potní chýši a hezky ten zimní (tady letní) slunovrat s dalšími asi 20 Čechy oslavili. Mezi svátky hezky výšlap do Jižních Alp a na Silvestra jsme vyrazili na cesty. Nejdřív si prý musíme trochu projet jižní ostrov. V těch končinách jsem žádnou perma farmu nenašla, tak jsem z toho byla trošku nesvá…ale ty výhledy.. Dočetla jsem se, že na Zéland nikdo nejezdí, aby viděl co člověk udělal, ale to, co ještě neudělal. (‘’No one comes to this country to see what man has done. They come to see what he has not yet undone.’’ Joe Bennet ). Nedotčená příroda a tak.
Ale já už jsem se nemohla dočkat, až uvidím místa, kde člověk tím, že koná, neničí, ale naopak obohacuje ekosystém a dělá ho stabilnějším a lepším místem k životu pro všechny zúčastněné.
Komunitní zahrada v Oamaru
Oamaru je menší městečko na východním pobřeží Jižního ostrova. Myslela jsem si, že tam nic zajímavého k vidění není, ale byla jsem mile překvapena opakem. Zastavili jsme se tam jen trošku protáhnout nohy na dlouhé cestě do Christchurch. Příhodné místo k parkování bylo u městského parku, neboli zahrad. Tak jsme se šli projít tam. Park vypadal, že se ničím zvláštním neodlišuje od těch, na které jsme zvyklí v Evropě. Měli tam vše hezky udržované a zurčela tu zdobná fontánka. Adrenalin se mi zvedl, až když jsme došli k informační tabuli, na které mě hned zaujal nápis Community Gardens. Zajiskřila ve mně naděje, že po několika dnech běžných turistických atrakcí konečně uvidím nějakou tu permakulturu. A taky že ano!
Po krátké procházce parkem jsme došli k oplocenému pozemku ve svahu. Vstupovalo se takovou zapeklitou točitou brankou, která znemožňovala přístup jiným větším savcům než člověku. Praktická to věc.. Ve svahu po menším výstupu po točité cestičce se na mě už hezky usmívaly slámou zamulčované svejly s mladými ovocnými stromky a ostrůvkovitým bylinným podrostem.
Moc dopodrobna jsem to nezkoumala, ale byly tam nějaké jabloně a další mladé ovocné stromky, nějaký mně neznámý keř, dle odhadu Fabaceae, oranžově nepřehlédnutelná lichořeřišnice, kostival, krásně kvetoucí brutnák, rebarbora a měsíček lékařský, žlutě vykvetlá nějaká brassica, pravděpodobně růžičková kapusta, a mezi tím řebříček. Tam, kde nekonkurovaly stromkům, rostly i topinambury.
Cestička pokračovala nahoru, kde byly další záhony s jednoletou zeleninou vyžadující víc místa, byly tam nějaké dýně a okurky.
Intenzivnější část zahrady byla znova oplocená, asi hlavně kvůli králíkům, kterých jsou tu kvanta. U plotu rostly maliny a tahaly se po něm fazole. Prošli jsme kolem bzučících včelínů a vstoupili do hlavní části zahrady.
Na plácku na vrcholku kopce bylo několik budov sloužících jako zázemí pro setkávání místních nadšenců. Vedle přístřešku s posezením a tabulí s rozpisem prací pro dobrovolníky trůnila krásná hliněná pec na chleba. V několika sklenících rostla plísní nerušená rajčata a v takzvaném shadehouse – zastíněné stavbě chránící květináčky před ostrým sluncem a větrem – se předpěstovávaly sazenice. Vedle zavřené chatky s nástěnkou referující o dění v okolí stála umně pokreslená nádrž na dešťovou vodu. A nechyběla samozřejmě ani kompostovací toaleta.
Uprostřed této rovné plochy byl velký záhon ve tvaru klíčové dírky. Největší plochu v něm zabíraly povadlé stvoly brambor a jeho střed pokrývala lichořeřišnice. Vstupovalo se přes vrbičkovou branku.
Na více místech byly k vidění vrby, pravidelně spletené do okrasných tvarů.
Kolem centrálního mandalo-záhonu byl pozemek posetý menšími i většími vyvýšenými záhony, kde si každý pěstoval co chtěl dle svých chutí a preferencí. Většinou to byly méně či více nahodilé polykultury. V jedné z nich mě potěšil pohled na krásně vzrostlé artyčoky, mou oblíbenou zeleninu ze studií ve Španělsku.
Naší pozornosti nemohla uniknout ani krásně zdobená mozaiková lavička s výhledem na celou zahradu.
Jak jsem se později dověděla na internetových stránkách https://waitakicommunitygardens.wordpress.com děje se tady toho spousta a je to super místo hlavně pro rodiny s dětmi. Každý, kdo by si chtěl doma pěstovat nějakou tu zeleninku, ale vlastně neví jak na to, si to tady může vyzkoušet a naučit se triky od zkušených letitých zahradníků.
Očividně je to také centrum pro iniciativu Transition Oamaru.
Každopádně je každé takové místo vzniklé z dobře vynaložené energie hybatelů změny k lepšímu pro mě jako nakopnutí s pocitem-když to jde tady, proč by to nešlo i u nás.