Čtvrtá zastávka novozélandského putování naší dopisovatelky Majky Venerové. Samoobslužné stánky se zeleninou u cesty, sadaření, potíže s vačicemi a mnoho dalšího.
O Takace jsem poprvé slyšela jako o jednom z nejlepších míst na lezení po skalách. A měli jsme to při cestě do Tui. Takže jsme v okolí tohohle přívětivého městečka strávili hezkých pár dní. Byly to pravda velmi příjemné skály, nejlepší byly ty přímo u řeky s koupáním. Ale taky nám z toho lezení pěkně vyhladovělo, takže když jsme u silnice viděli nápis ,,organic produce‘‘, srdce zaplesalo. Na Zélandu jsou totiž dost časté takové boudičky u cesty, kde lidi z okolí nechávají přebytky ze zahrad, marmelády a tak. Většinou to není nijak chemicky ošetřené a cenově srovnatelné se zbožím ze supermarketu. Produkty jsou označeny cenou a u nich je nějaká kasička, do které prostě hodíte peníze za to, co jste si vybrali. Taková dávka důvěry se v Česku nevidí, ale tady to očividně funguje. Říkají tomu ,,Honesty box‘‘, něco jako budka poctivosti. No a v Takace mají vedle komunitních zahrad taky jeden takový, je tam dokonce i lednička. Plno jídla a nikdo to nehlídá. Kromě ovoce, zeleniny, čerstvých bylinek, kombuchy a vajíček tu prodávají i semínka místních odrůd. Opodál je na stejném principu i stánek se sazenicemi. Nápisy s popisy jednotlivých struktur a budov jsou tady vždy i přeložené do maorštiny, jazyka původních obyvatel.
polykulturní záhony 
Při prohlížení stánku jsme potkali Sola Morgana, vedoucího neziskovky, která komunitní zahradu provozuje https://www.facebook.com/goldenbaycommunityorganicgardens/. Trošku si nám postěžoval, že je to hodně práce za málo peněz a udržet celý projekt naživu je každodenní boj. Mají nějaké příjmy z prodeje úrody a sazenic, pronájmu políček jednotlivcům pěstujícím si svou zeleninu, pronájmu několika budov na různé akce a workshopy, ale prý to tak tak stačí na zaplacení jednoho plného a jednoho polovičního úvazku. A to mají i woofery. Jen posekat trávu na cestičkách totiž zabere celý den. Je pravda, že rozlohou je to místo vskutku působivé. Trvalo nám asi půl hodiny jen celé zahrady obejít dokola a udělat pár fotek.
Mají to tam rozděleno do několika pomyslných sekcí. Začali jsme v té, kde to vypadalo jako poměrně tradiční dlouhé zeleninové záhony, s cestičkami mezi nimi přesně v takových odstupech, aby se dovnitř nemuselo šlapat, některé z nich dokonce s kapičkovou závlahou. Na části z nich zeleninu pěstoval přímo Sol a zbytek si pronajímali lidé z Takaky.
V další části mají sad. Kromě jablek jim tady na severu rostou už i fíky. Od silnice je celý pozemek hezky oddělený živým plotem sestávajícím především z místních stromů a keřů. Zélandská flora je specifická, druhy jako harareke, manuku, totaru, kawakawa, nebo treefern nikde jinde nemají. A všichni si potrpí na to, aby jim pár kousků původních stromů na pozemku rostlo. Místní ptáci je mají rádi a zdejší lidé mají rádi ptáky. A to i za cenu toho, že se například k fíkům často ani nedostanou, protože ptáci je sklidí dřív, než stihnou úplně dozrát. Někdy se to tu řeší zakrytím sítěmi, ale většinou se spokojí s menší úrodou. Hodně druhů původních ptáků je ohrožených, kromě skoro vymřelého kiwi je to například tui, nebo weka, či horský papoušek kea. Problémem jsou vačice a lasičky, které sem byly zavlečeny z Austrálie a vyjídají ptačí hnízda. Až drasticky to řeší Department of Conservation, obdoba našeho Ministerstva životního prostředí, když plošně z vrtulníků shazuje v chráněných oblastech proti těmto predátorům jed. Ten se pak často dostává do vod a otráví ryby a občas i lidi. Vačičí kožíšky jsou tady ceněnou a žádanou komoditou, takže Sol vidí řešení celého problému v chytání vačic do pastí a prodeji kožešin. Za dobrý kožíšek prý dostanete až 100 dolarů. Já bych je nejraději nějak v klíckách naložila na loď zpět do Austrálie, kde jsou chráněné, a tam vypustila… ale to by asi stálo víc než to shazování jedu.
Ale zpátky k Takace. Pokud se někomu stejně jako nám dělá při pomyšlení na plošné trávení ,,škůdců‘‘ špatně, je v komunitních zahradách k dispozici také kompostovací záchod. Hezky schovaný v bambusovém houští a na vyvýšené platformě umožňující lepší přístup k větším nádobám než jsou běžné kyblíky. Bambusy jsou potom využity například při stavbě slepičího výběhu. Ten tu mají zajímavě řešený pouhou látkovou síťkou v dost bezpečné výšce. Asi to proti lasičkám stačí, ale trvanlivost nebude valná.
V nejzadnější části komunitních zahrad je tzv. ,,tvrdý sad‘‘, rostou tam různé druhy ořešáků, jedlých kaštanů, lísek a mandloně. Kaštanům se tady daří, při cestování jsem jich viděla celkem dost, ale nikde je nepěstují komerčně, v obchodech se prý sehnat nedají, což je velká škoda.
Při prohlídce jsme prošli kolem několika ,,shadehousů‘‘, stíno-skleníků. V jednom z nich bylo místo efektivně využito i visutými květináči, ale to se asi musí hodně těžce zavlažovat. Neptala jsem se, ale podle natahaných hadic to vypadalo, že zalévají pitnou vodou z vodovodu, na Zélandu je zadarmo. Nikde v této zahradě jsem neviděla nádrže na dešťovku. Je to velká země s málo obyvateli a na většině míst prší dostatečně, takže o vodu většinou nouzi nemají.
Od shadehousu jsme pokračovali zkoumáním teepee, které sloužilo jako zázemí pro woofery. Tam bylo útulno, na hliněné podlaze v kruhu několik postelí z palet a uprostřed ohniště. Aby neodlítla jiskra, nebo žhavý uhlík, ohniště chránil kulovitý kryt z jemňoučké drátěné síťky. Zajímavé řešení.
A taky jsme našli kompost, konečně, od posledního vyhození našeho bioodpadu už to byly asi 4 dny, takže bylo načase. Kompostovací sekci měli vychytanou. Hezky vedle kompostu hromádku uhlíkatého materiálu, aby to mělo správný poměr N:C, kolem dokola postavené sudy s jíchami a kompostem rozpuštěným ve vodě, tzv. ,,kompostovým čajem‘‘. Na všech eko místech na Zélandu taky frčí žížaliště, většinou i se zachycováním tekutin, které žížaly produkují. Rozředěné vodou je to prvotřídní hnojivo.
Pomyslným okruhem jsme došli zpátky k prodejnímu stánku, ale ještě před ním jsme si museli prohlédnout hliněnou budovu, o které Sol mluvil. Je to zázemí pro různé akce a workshopy a jako vždy nás nejvíc zaujala venkovní trouba na pizzu spojená s raketovými kamny. Miluju raketová kamna. Chci je. Pokud víte, kdo to umí postavit, prosím, napište mi. Na internetu jsou sice návody, ale já si podle toho nějak netroufnu… No snad se poštěstí a narazím tady na Zélandu na nějaký workshop. Vypadá to, že nadšenců pro přírodní stavitelství a pěstování potravin v souladu s přírodou je tady dost. A když se dají dohromady, třeba jako v Tui nebo v Takace, jsou z toho takovéto hezké projekty.