Přeloženo z originálu The Guardian, 2019, za překlad děkujeme Hance Hrstkové.
Tento článek je jeden ze tří příspěvků na téma veganské pěstování a vysvětluje pojem a techniky biocyklického pěstování.
Jsme humus sapiens”: zemědělci, kteří se vyhýbají živočišnému hnoji
“Tradičně pěstovaný olivový sad je krvavou ránou v přírodě,” prohlašuje Johannes Eisenbach, když jede – rychle – na jih po nablýskaných nových řeckých dálnicích směrem na Kalamatu. Olivy se sklidí, větve se spálí a všechny tyto výživné prvky opustí olivový háj a už se nikdy nevrátí.
Eisenbach je energický Němec s bluetooth sluchátkem v uchu, který neustále přepíná mezi řečtinou, němčinou a angličtinou, zatímco přijímá hovory z velkých německých supermarketů včetně Lidlu. Vede síť Organic Marketing & Export Network, skupinu 800 řeckých a kyperských ekologických zemědělců, kteří prodávají do severní Evropy. Je také náhodným vynálezcem nového druhu kompostu, který by mohl nastartovat veganské zemědělství.
Mnoha veganům začíná docházet, že ačkoli se vyhýbají konzumaci živočišných produktů, ovoce, zelenina a obiloviny, které konzumují, jsou vypěstovány ze zvířecího hnoje. Živočišný odpad z továrních chovů sice obsahuje zbytky antibiotik, ale i ekologičtí zemědělci již dlouho tvrdí, že bez živočišného hnoje není možné udržet úrodnost půdy. Mohl by to Eisenbachův vynález změnit?
Před třiadvaceti lety začal Eisenbach ve snaze lépe využít odpadní olivové větve na řecké farmě svého zaměstnavatele s malým pokusem, při němž smíchal olivové listy, olivové výlisky – suchý zbytek po mechanickém lisování oliv – a hroznové výlisky, zbytky z místních vinic. Vyrobil 80 tun kompostu, který se osvědčil.
O několik let později ho krize v podnikání jeho zaměstnavatele donutila věnovat se založení sítě ekologických podniků. Eisenbach byl příliš zaneprázdněn prodejem svého kompostu, a tak na něm pěstoval zeleninu. Předpokládal, že plodiny nakonec kompost vyčerpají. Kupodivu však s tím, jak kompost stárnul, jeho úroda zeleniny byla stále větší a větší.
Starý kompost odeslal k laboratorním testům. Vědec z laboratoře mu zavolal a byl zmatený: nikdy neviděl tak zvláštní materiál. Obsah dusíku byl na kompost nezvykle vysoký, kompost také nezvykle dobře držel vlhkost a uvolňoval čistou vodu – žádné dusičnany se nevyplavovaly jako u běžných, ve vodě rozpustných hnojiv.
Eisenbach mi ukazuje svůj malý závod na okraji Kalamaty, kde vyrábí to, čemu říká biocyklická humusová půda. Je tu jedna malá bouda, dva zaměstnanci a 12 dlouhých řad humusu černé půdy, o které se stará minitraktor – speciálně zkonstruovaný švýcarský kompostér. Nejprve smíchá hroznové výlisky, olivové listí a olivové koláče. Teplota musí být vyšší než 56 °C, aby se zničily škodlivé mikroorganismy. Po dobu jednoho měsíce minitraktor přehazuje kompost jako šlehač a denně přidává vodu. Další tři měsíce se kompost každý týden obrací, aby vstoupil do první fáze “zralosti”.
“I s obtížnou surovinou můžete během pěti měsíců vyrobit fantasticky zralý, vyvážený kompost,” říká Eisenbach. “Každý by řekl, že je to zralý kompost. Ale není to zralý kompost.” Jak náhodou zjistil, další výhody se projeví, když se tento kompost nechá dozrát až čtyři roky. V jedné řadě zrajícího kompostu pěstuje Eisenbach zeleninu přímo v humusové půdě. Vybírá salát – je velký jako velká dýně.
Poptávka po “veganském” ovoci a zelenině
Zemědělci jsou k “zázračným” produktům právem nedůvěřiví, ale humusová půda přináší ovoce i na farmách mimo Eisenbachovu kompostárnu. Jeho práce pomohla vytvořit novou celosvětovou certifikaci, biocyklický veganský standard, pro plodiny pěstované pouze s použitím rostlinných hnojiv.
“Na trhu už je spousta biocyklických veganských produktů, ale lidé nevědí, že byly skutečně vypěstovány vegansky,” říká Axel Anders, berlínský koordinátor biocyklického veganského zemědělství. “Je to jako ekologické zemědělství před 40 lety. Setkáváme se se stejným odporem. Lidé říkají, že používání rostlinných kompostů nefunguje, stejný postoj mají i ekologičtí zemědělci.”
Farmy a ovocné sady v Řecku a na Kypru byly mezi prvními, které přijaly její novou certifikaci a pěstují produkty na vývoz do Německa, Rakouska a Nizozemska, kde roste poptávka po “veganském” ovoci a zelenině.
Na slunných pláních severního Řecka se háje broskví a nektarinek mísí s obdélníky osázenými bramborami a cuketami. Oranžové koule dýní hokaido dozrávají, zatímco v hustých živých plotech zpívají ptáci. Na bujném poli brokolice tančí desítky velkých bílých motýlů.
Hojnost ptačího a hmyzího života je neobvyklá a Óthon Grigoriádis a jeho dcera Stephanie nepřipomínají typické farmáře. Grigoriádis je studovaný inženýr a nosí elegantní košile; Stephanie má na sobě svítící tenisky a sportovní oblečení. Jejich farma Oiko Bio je ekologická a nyní má i biocyklický veganský standard.
Na této “veganské” farmě je pozoruhodná velikost zeleniny. Výnosy z ekologického zemědělství jsou obvykle o 20-30 % nižší než na farmách, které používají syntetická hnojiva a chemické pesticidy. Společnost Oiko Bio však letos zaznamenala velkolepou úrodu. Jedna rostlina hokkaido vyprodukovala devět dýní; rostliny často produkují pouze dvě. Stephanie mi ukazuje fotografie jejich dřívější sklizně cuket. Ťuká do telefonu, aby zjistila další údaje. Na tomto 0,2hektarovém poli se urodilo 1 500 kg cuket: 7,5 tuny na hektar. V předchozím roce na stejném poli za podobného počasí to bylo pět tun.
Stejně jako většina zemědělců jsou Stephanie a její otec přirozeně opatrní. “Nejsem si ničím jistá, když nevidím výsledky,” říká Stephanie. Funguje biocyklická humusová půda skutečně? “Ano, jsem si jistá, a vidím tu rozdíl v pěstování brokolice.”
Existuje poptávka po veganské zelenině? “V jiných evropských zemích možná ano,” usmívá se. “V Řecku o veganské zelenině stále ještě přemýšlíme. U veganů si nejsem jistá. V Řecku lidé stále ještě jedí hodně masa.”
To opakuje i Dimitrios Bilalis, profesor agronomie na Zemědělské univerzitě v Aténách. “Když jste před deseti lety v Řecku řekli, že jste vegan, byl to vtip,” říká. Nyní je veganem třetina jeho studentů. “Bohužel,” usmívá se.
Ekologická dýně hokkaido
Bilalis a jeho kolegové zkoumali vlastnosti humusové půdy v Eisenbachu. Patří mezi ně i Eisenbachova dcera Lydia, kterou otcův kompost zaujal natolik, že se snažila jeho schopnosti vědecky otestovat. Bilalis, Lydia Eisenbachová a jejich kolegové měřili výnosy rajčat a sladkých brambor rostoucích v humusové půdě, anorganickém hnojivu a v kontrole. Průměrný tržní výnos rajčat v humusové půdě činil 7,95 tuny na hektar ve srovnání se 4 tunami na pozemcích s anorganickým hnojivem a ještě méně v kontrole; výnos sladkých brambor byl 24,3 tuny na hektar v humusové půdě ve srovnání s pouhými 3,2 tuny na pozemku s anorganickým hnojivem. Jedna z těchto studií již byla publikována v recenzovaném vědeckém článku a skupina očekává, že další bude publikována v nejbližší době.
Jaké jsou složky biocyklické humusové půdy a proč je tak účinná? “Konkrétní odpověď ve vědě neexistuje,” říká Lydia Eisenbachová, která od ukončení studia na Zemědělské univerzitě v Aténách nyní pracuje po boku svého otce. “Neznáme všechny chemické látky uvnitř tohoto komplexu organických látek, kterému se říká humus. Je to uhlík, ale není to jen to.”
Podle Bilalise obsahuje humusová půda přírodní hormony, které napomáhají rozvoji kořenů; plodiny na ní pěstované mají obzvláště dobrou architekturu kořenů, které pronikají hlouběji do půdy. Domnívá se, že humusová půda pravděpodobně přináší podobné výnosy jako hnojení živočišným hnojem, ale je živě přesvědčen o jejích dalších výhodách. Říká, že při výrobě ve větším měřítku by se lépe využil odpad z olivových hájů a vinařství. Díky její nerozpustnosti se dusičnany nevyplavují do řek a neznečišťují je.
Bio brokolice
Na tuto humusovou půdu neexistuje žádný patent, tak proč není všudypřítomná? “Agroterorismus,” ušklíbne se Bilalis. Tvrdí, že velké chemické korporace brání jednodušším řešením, která jsou lepší pro lidi, plodiny i divokou přírodu. “Je velmi obtížné proniknout na trh, protože překážky vycházejí od velkých společností. Bohužel jídlo, které podáváme ve velkých městech, je průmyslové – ovoce musí mít stejnou velikost, stejnou barvu, jako auta.”
Má to však také háček. Nejsou čtyři roky, které jsou potřeba k přeměně dobrého kompostu na humusovou půdu, příliš drahé pro velkoplošné využití? Eisenbach předpokládá poptávku po (drahé) vyzrálé humusové půdě ze strany drobných městských pěstitelů, kteří mohou pěstovat zeleninu v pytlích se střešní zeminou. Doufá však, že konvenční ekologičtí zemědělci v jeho síti ji budou kupovat jako cenově dostupný “zralý kompost” a nechají ho dozrát na svých pozemcích. Zatímco ho nechají dozrát na humusovou půdu, mohou v něm pěstovat zeleninu, takže půda nepřijde nazmar.
Podaří se mu přesvědčit zemědělce, aby ho skladovali čtyři roky? “Musíme je přesvědčit,” usmívá se Eisenbach. Biocyklickou humusovou půdu považuje za jakýsi open source software a doufá, že ji zemědělci vyzkouší. Je přesvědčen, že ji lze vyrábět i mimo Řecko – s využitím jiných rostlinných materiálů. “V současné době vyrábíme zemědělské produkty s pohledem na přírodu jako na nepřítele,” říká. “Snažíme se bojovat za to, aby se do půdy dostala hnojiva. Musíme prostě pochopit, že příroda je nám nakloněna. Nebudeme dokonalí, protože nic dokonalejšího než příroda neexistuje, ale musíme přírodu co nejvíce napodobovat.”
O standardech biocyklického veganského zemědělství a mapu veganských farmářů, kteří takto pěstují zejména zeleninu v Evropě se dozvíte na webu Asociace pro biocyklické veganské zemědělství The International Biocyclic Vegan Network – https://www.biocyclic-vegan.org/