Alena Krejčí se věnuje péči o Herbarium Šejby – permakulturní zahradu s netradičním ubytováním. Pěstuje a sbírá byliny, vyrábí z nich čaje, tinktury, oleje a další užitečné produkty.
Praxi získala díky 12 letému působení v rodinné zahradnické firmě. Několik let vedla vlastní firmu – Biozahradu Tábor s širokým sortimentem bio zeleniny a bylin a provozovnou na výrobu sterilovaných zeleninových výrobků, džemů, sirupů, bylinných čajů a koření. Pracovala také jako poradce pro ekologické zemědělství. 
Nejen bohaté zkušenosti s pěstováním okrasných rostlin, s projektováním a zakládáním zahrad daly vyrůst ukázkovému permakulturnímu projektu, který je obohacen o práci s energií místa, vody, stromů a kamenů.

Marco Stella vystudoval antropologii a etologii, z čehož má nějaká bezvýznamná písmenka před a za jménem. Jeho akademickým tématem jsou zejména různé fazety vztahu člověk-zvíře. Založil komunitní zahradu, spíš dnes již komunitní farmu Pastvina, kde, když se zrovna psychicky nebo fyzicky nehroutí, sem tam ještě něco dělá. Vždycky byl fanouškem chovu domácích zvířat, k čemuž ho ostatně vedli i prarodiče (zážitek letícího kohouta s useknutou hlavou byl velmi formativní) a ačkoliv do roku 2015 vlastně nikdy nechoval nic většího než kočku, prošlo mu od té doby rukama několik tisícovek drůbežích přátel odchovaných od vejce. Svoje nepraktické teoretické znalosti se snaží, ne vždy úspěšně, aplikovat na oblasti jako je potravinová a energetická soběstačnost, vzdělávání dětí a dospělých a mezidruhové komunikace. 

Radim zvaný od malička také Ajša vystudoval střední školu zaměřenou na živočišnou výrobu (dojící systémy a chlazení mléka), kde se utvrdil v tom, že se chce věnovat rostlinám. Od okrasných dřevin přešel poměrně rychle k dřevinám ovocným. V Bílých Karpatech, kde žije, se podílel se na projektu mapování starých odrůd. V roce 1998 na malém políčku založil ovocnou školku a ze začátku prodával stromky z garáže svých rodičů. V současné době Ovocná školka Bojkovice hospodaří na 4,5 hektarů. Zaměřuje se na staré odrůdy jabloní, hrušní a peckovin, nové odolné odrůdy ovoce, méně známé a divoké ovocné druhy. Spolu s desítkou kolegů a kolegyň pracují přírodě přátelskými tradičními postupy, bez chemických hnojiv a postřiků.

Jiří Malík je aktivista, ochránce přírody (20 let působil ve správě CHKO Broumovsko), dlouholetý ekolog z Hnutí Duha, horolezec a vegetarián. Specializuje se na ochranu vodního režimu krajiny, zvířat (sokolů a vlků) v České krajině, těžbu břidlicových plynů v Česku a Rakousku a další ekologická témata. Je zakladatelem a předsedou spolku Živá voda, který vytvořil know-how Model Živá krajina – Krajinný plán adaptace ČR na klimatickou změnu. V roce 2021 získal cenu Josefa Vavrouška. Člen Výboru pro Krajinu, vodu a biodiverzitu při Radě vlády pro udržitelný rozvoj.

Cesta do Divočiny byla pro Helen Vodrážkovou dlouhá a měla pár slepých uliček i překvapivých, šťastných obratů. Vedla přes putování s báglem po světě, zkoumání ekovesnic a ekoprojektů, práci v korporátu, pracovní pobyt v mexické indiánské kooperativě až po vybudování off-grid permakulturní farmy na zelené louce ve španělské Andalusii.

V Andalusii se Helen naskytla příležitost spolupracovat s místními farmáři a prodávat jejich produkty v České republice. Finance generované tímto podnikáním umožnily získat v Malešově u Kutné Hory krásný a divoký pozemek o rozloze 2,5 hektaru s nemovitostí. Zkušenosti, dovednosti a inspirace získané během této cesty tak přispěly k realizaci snu o kooperativě středoevropského typu. V této kooperativě mají členové možnost nejen výdělku a bydlení v modelu tzv. těsnějšího sousedství (cohousing), ale také spolupracovat na tvorbě vzdělávacího projektu “Akademie udržitelného života a podnikání”. V Divočině se tak zážitkově vzdělává a testuje, o čem ta udržitelnost vlastně je.

Časosběrný dokument režisérky Heleny Třeštíkové o manželech Hřibových, jejichž společným zájmem je trvale udržitelný život. Dokument vznikal od roku 1996 a byl dokončen v roce 1999. Mapuje kromě jiného také začátky permakulturního hnutí u nás.

Projekci uvede protagonistka filmu Lenka Hřibová.

Promítáme s laskavým svolením České televize a režisérky Heleny Třeštíkové.

Václav Smolík, původně kameraman ČT, se spolu s rodinou věnuje fermentovaným potravinám na bázi japonské plísně KOJI a výrobě octů původní orleánskou metodou v dřevěných kádích a sudech. Tato metoda v sobě ukrývá energetickou a surovinovou nenáročnost výroby a skladování výrobků s vysokou přidanou hodnotou. Založil projekt chovu včel pro opylování rostlin bez nároků na med a bez používání chemie v úle – OPYLaření. Zabývám se využitím potravin pro lidský organismus, metabolizací škrobů, získáváním kvalitní rostlinné bílkoviny a obecně efektivním zužitkováním rostlin jako potravin při zachování chutnosti a užitku pro člověka a produkční nenáročnosti pro výrobce.

Oldřich Němec dlouho hledal ekologickou inovaci, kterou by mohl jako strojař na vlastní pěst vynalézat a dále vyrábět, aniž by šlo pouze o materiální balast, který by neměl hlubší význam pro lidstvo a přírodu. Například připevnil kolejová kolečka na skleník, který tak přes zimní měsíce plní funkci zimní zahrady na terase. Dále v domě a na zahradě zrealizoval uzavřený okruh pro využití dešťové vody. Jeho největší přínos al spočívá ve stavbě a několikaletém ladění vlastního kompostovacího záchodu Clivus Multrum.

Oldřich věří, že s pomocí designu, dobře užitých technologií a upřímných informací lze kompostovací toalety prosadit i v širší společnosti. Klade totiž důraz na uživatelský komfort a inspiruje se přírodními procesy. Společně s Matyášem Majcem založili firmu Biobobo, která se zaměřuje na osvětu a nabízí různé systémy kompostovacích záchodů. Mnoho lidí si ani neuvědomuje, jaké nešvary s sebou přináší tradiční kanalizace. Technologie a komfort přitom mohou být zároveň trvale udržitelné.

“Hovno se stane, když v kompostu zraje v poklad kompostového taje.”